Na MS 1986 v Mexiku Argentina podruhé v historii slavila titul.
Víc než finále proti Západnímu Německu si ale svět pamatuje čtvrtfinále proti Anglii na Aztéckém stadionu.
Šlo v něm víc než o sport. Obě fotbalové velmoci se střetly poprvé od čtyři roky staré války o Falklandy, kde na poražené argentinské straně zemřely stovky lidí. Velká Británie měla násobně nižší ztráty.
I na tento konflikt argentinští fotbalisté mysleli, když 22. června vyzvali Anglii. Zatímco první půle ještě nic zásadního nenabídla, ve druhé přišly v krátkém sledu díky Maradonovi hned dva veleslavné momenty…
V 51. minutě šel podsaditý Argentinec do vzdušného souboje se soupeřovým brankářem a – přestože měřil asi o 20 centimetrů méně – vyhrál. Přehozením gólmana otevřel skóre. Angličané vehementně reklamovali ruku, ale marně.
„Byla to trochu Maradonova hlava a trochu boží ruka,“ prohlásil střelec po utkání. Že vědomě hrál rukou, natvrdo přiznal až po letech.
Jen čtyři minuty po „boží ruce“ pak předvedl to lepší ze svého repertoáru, „gól století“. Ještě na vlastní půlce hřiště převzal balon, kličkovanou ve sprintu přelstil hrst bránicích soků včetně brankáře a skóroval.
Argentina nakonec vyhrála 2:1, alespoň na sportovním poli se pomstila za mrtvé na Falklandech a vykročila k titulu.
Maradonův dres z památného zápasu je v tuto chvíli tím nejdražším ve fotbalové historii. Původně ho na základě tradiční výměny po zápase vlastnil anglický záložník Steve Hodge, který Argentincovi nechtěně nahrál na první gól. V roce 2022 se ale dres vydražil za 7,1 milionu liber (při dnešním kurzu asi 200 milionů korun).
A jak poznamenal třeba online deník The Athletic, je to „neochvějně vtipné“.
Argentinci včetně Maradony totiž ten den nehráli v dresu z připravené kolekce, ale v laciném padělku.
Jelikož Anglie si zvolila bílé dresy, museli Maradona a spol. vytáhnout tmavou variantu místo tradiční s bílými a světle modrými pruhy. A v tom byl problém. Tyto modré kousky totiž byly vyrobeny z tlusté bavlněné látky.
Nastoupit v nich v poledne pod žhnoucím červnovým sluncem na Aztéckém stadionu, to Argentinci nechtěli.
Také ale nebyl čas na to, aby jim francouzská firma Le Coq Sportif, s níž spolupracovali, dodala uspokojivější verzi tmavé sady.
Došlo tak na velmi netradiční řešení. Část argentinského realizačního týmu se pod vedením náhradního brankáře Héctora Zelady, který tamní prostředí dobře znal, vydala do Tepita, nebezpečné čtvrti hlavního města Mexika, kde se ale na tamních trzích dá sehnat leccos.
„Požádal jsem o něco lehkého,“ vzpomínal později Maradona, „a oni to našli.“
Speciální výprava po náročném pátrání zakoupila pro celé mužstvo napodobeninu modrého argentinského dresu z lehkého polyesteru.
Tím ale práce nekončila. Ještě bylo třeba našít logo Argentinské fotbalové asociace, jmenovky hráčů, čísla. To vše v časové tísni. Před čtvrtfinále se tak v argentinské výpravě pracovalo dlouho do noci.
Výsledek, třebaže vizuálně nedokonalý, ovšem stál za to. Kdoví, jestli by Argentina postoupila i v původních „svetrech“. A jestli by Maradona vstřelil dvě nezapomenutelné trefy.
