Od zvláštní zpravodajky v Ceutě „Nesahej na ten telefon!“ varuje voják v zelené uniformě jednoho z pochodujících migrantů. Průvod mužů jde tiše a odevzdaně, všichni drží špinavé igelitky se svými věcmi. Je jich kolem čtyřiceti. Oděni jsou jen do lehkých šortek a žabek, víc nemají. A ani nebudou. Cesta za štěstím, o které snili, když se pokoušeli dostat do evropské části Španělska, se nezdařila. Úřady je vyhostily domů. Míří zpět k hranicím.
Na druhé straně Avenida Martinez Catena stojí starý muž v růžové košili. Taky Maročan. Ten už tu má trvalý pobyt, přišel sem před třiceti lety. „Oženil jsem se, mám děti a podnikám. Mám malý krámek s alkoholem, co vozím z Maroka,“ popisuje. Průvod hubených krajanů sleduje s povzdechem. „Zklamali se. Skočili na sliby, které byly jen snem,“ říká.
Další imigranti ale stále vzdorují. Trousí se městem v drobných hloučcích a na noc míří k pláži. Bivakují na skalnatých útesech. To vyvolává obrovskou nervozitu obyvatel. „Nemají tu co dělat, ať táhnou domů. My sami nemáme dost, kdo by se o ně staral?“ pokyvují hlavou dva muži před místní kavárnou. Jakmile se ale přiblížím a žádám o rozhovor, couvají. „Ne, žádná kamera, žádný rozhovor. Nechceme vypadat jako rasisti, o tom to není,“ vysvětlují.
Ve městě to ale podle nich ještě předevčírem vypadalo jako za války, najednou sem vtrhlo přes osmdesát tisíc lidí. Většinou šlo o muže, v davu ale byly i ženy a děti. „Lidé se zabarikádovali doma, měli strach. Házeli po migrantech věci z okna,“ přidává svou zkušenost pracovník technických služeb, který nepořádek zametá. Vlna podle něj byla hrozivá. „Většina Maročanů to ale nakonec sama vzdala. Pochopili, že byli oklamáni a že je tady nikdo nečeká,“ dodal.
Sdílná není ani policie. „Nejsme autorizovaní vám cokoliv říkat. A netočte!“ vyhání mě, když zkouším natočit potyčku na náměstíčku před přístavem. Právě tam zadrželi skupinu Afričanů, je jich asi dvacet. Křičí a hádají se – za hlasitého houkání kolemjedoucích motorkářů.
„Zkorumpovaná a prodejná policie! Nenávidí muslimy. My jsme španělští muslimové!“ reaguje na to žena opodál, zjevně muslimka. „Je to ale pořád dokola, policie stojí na straně fašistů, neonacistů. Chodí a mlátí Maury!“ pokračuje.
Služby jedou jen „na půl plynu“
Dusno a nervozita se propisují i do služeb. Řada kaváren byla ještě v sobotu zavřená, další jedou jen „na půl plynu“. „Po té vlně tady nezbylo skoro nic, všechno v obchodech zmizelo,“ vysvětluje žena v kavárně Aura, kde se ke psaní usídlilo několik novinářů. V tuto chvíli je jich ve městě skoro víc než obyčejných turistů. Přijeli sem z celé Evropy.
Zmatky panují i v hotelích. Některé z nich mají plno – zahltili je vojáci a právě novináři. Další mění rezervace ze dne na den. „Lidé, co sem měli přijet, svůj pobyt zrušili. Místo nich nás ale bombardují jiní, co sem míří z jiných důvodů. Třeba právě za prací, jako vy,“ říká mi recepční v hotelu Hercules.
Na pláže už se přesto v neděli začali vracet turisté. Je jich ale jen hrstka a koupou se pod dohledem ozbrojenců. Každého, kdo prochází kolem a evidentně nesplňuje parametry turisty, okamžitě kontrolují. Žádají doklady. Jakmile narazí na nelegálního Afričana, volají posily a odváží ho. K hranicím s migranty pak míří několikrát za den autobus. V doprovodu policie.
Na hranicích je proto stále dusno. Všichni jsou ve střehu, ještě v sobotu večer se ve vzduchu vznášely zbytky slzného plynu, kterým se vojáci snažili zabrzdit další běžence. Jejich příval dlouho neustával. Cesta do Maroka je taky hustě obležená obrněnci. Silnici mezitím brázdí vozy Červeného kříže – část imigrantů potřebuje urgentní lékařskou pomoc. Nad mořem celou dobu krouží vrtulník.
Místní média situaci popisují jako obrovské selhání vlády a totální rozvrat bezpečnosti. Prezident autonomního města a Lidové strany Ceuta Juan Vivas v sobotu prohlásil, že město se i nadále nachází ve výjimečné situaci. Stále tam totiž zůstává několik tisíc utečenců. Ženy a děti podle něj nevycházejí ven, obchody měly čtyři dny zabedněné výlohy. Majitelé je raději zavřeli, než aby riskovali rabování hladových skupin migrantů.
Na evropské straně Španělska se zase řeší děsivý počet úmrtí. Vlny Středozemního moře totiž přinesly desítky bezvládných těl. Podle deníku El País vyplavily více než tisíc obětí. Řada Afričanů se totiž snažila vody mezi kontinenty překonat jen na nafukovacích raftech a pneumatikách. „Jde o smutné oběti bídy, násilí a nesvobody,“ píše El País.
