Její vysněný sportovní život kdysi končil smutně a velmi předčasně. Pohybu se ale nikdy nevzdala. Překonala všechny zdravotní komplikace a dnes jasně září v úplně jiném odvětví než v bílé stopě.
První extrémní překážkový závod běžela před dvanácti lety, dnes její medailová bilance ve Spartan Race bere dech. Ze světových šampionátů už má čtyři zlata, dvě stříbra a tři bronzy. Z evropských mistrovství přivezla sedm zlatých a jedno stříbro.
V uplynulých týdnech sbírku rozšířila o dva velké tituly. Po Evropě ovládla i svět. To vše v sedmačtyřiceti letech. Ještě v červenci to přitom vypadalo, že zůstane doma.
„Po dvou měsících, kdy jsem nemohla kvůli zranění běhat, a cítila se obecně těžce, bych vůbec nevěřila, že na ME a MS pojedu. Natož, že oba závody v rozmezí osmi dnů vyhraju,“ kroutí Kocumová hlavou během rozhovoru pro Aktuálně.cz.
„Tím mě pán Bůh docela rozesmál,“ dodává v návaznosti na přísloví, které se jí v životě mnohokrát vyplnilo: Nejvíc Boha rozesmějeme, když mu sdělíme své plány.
Od jisté doby raději nic neplánuje. Vše nechává plynout a rozhoduje se podle aktuálního stavu na poslední chvíli.
I její „spartanský“ příběh totiž provázely zdravotní komplikace. Před lety po narození syna Tomáše skončila na biologické léčbě kvůli extrémně těžkému atopickému ekzému. Po návratu sice sbírala medaile, od posledního světového zlata ale letos uplynulo osm let.
„Právě to dělá tenhle titul výjimečným. Přišel v době, kdy jsem vůbec nevěřila, že ještě budu vrcholové závody běhat, po letech, kdy jsem měla problém vůbec nějak fungovat v rámci běžného života. A navíc po dvou letech, kdy pocity v cíli byly hodně hořkosladké,“ předesílá Kocumová, kam se bude stáčet další část povídání.
Opakovaně totiž přicházela o zlato na poslední překážce.
Nyní na MS v chorvatském Hvaru doběhla do totožné situace. Oštěpem opět netrefila terč a musela dělat třicet trestných „angličáků“. S vědomím slušného náskoku raději udělala o dva víc. Pokud by některé nebyly podle pravidel, následovala by klíčová penalizace.
„Z trestné zóny jsem odbíhala o chvíli dříve, než ostatní soupeřky oštěp hodily. Ale přiznám, že ve vodě, když mě jedna soupeřka doplavala, jsem si ty dva navíc trošku vyčítala,“ popisuje Kocumová.
Černou sérii se jí podařilo zlomit. A její výkon uchvátil. V nejobávanější části, v nejprudším stoupání k historické tvrzi, všem doslova „uletěla“.
„Nevěřila jsem tomu. Nejdřív jsem za tím hledala nějakou taktiku ostatních. Obecně jsem si myslela, že takový pocit lehkosti už nikdy nezažiju,“ vypráví.
Po zlaté medaili definitivně stvrdila status legendy. Sama už registruje údiv ostatních. Svět Spartan Race jí dává jednoznačně najevo, že předvádí něco výjimečného. „Ano, hlavně v posledních dvou letech to vnímám,“ potvrzuje Češka.
Věkový rozdíl je logicky čím dál výraznější.
„Věk nezapřu, plastiky neplánuji. A čím víc mladých do sportu přichází, tak tím víc je to vidět. Pro mě naštěstí do doby, než se odstartuje,“ podotýká Kocumová a vzpomíná, jak loni na ME v Lahti skončila těsně druhá za závodnicí, která se narodila v roce, kdy Češka startovala právě ve finském Lahti na MS v běhu na lyžích.
„To byl vtipný moment,“ usmívá se.
V mnoha ohledech se cítí lépe než před pár lety. A jak říká, je za to nesmírně vděčná. Kdyby jí ale někdo tehdy řekl, že za 11 let získá další zlato, ťukala by si na čelo.
„Odpověděla bych mu, že má bujnou fantazii a asi moc nedával pozor při hodinách biologie, případně fyziologie,“ směje se Kocumová. „Už tehdy jsem si bláhově myslela, že jsem na to skoro stará.“
Za vším hledej obrovskou dřinu smíchanou s neutuchajícím nadšením, pro svou nevšední sportovní dlouhověkost má ale i jiné vysvětlení.
„Možná jsou za tím paradoxně i zmíněné zdravotní problémy. V životě jsem musela být dohromady přes jedenáct let bez sportu, a v těch chvílích jsem si vždy zas a znovu uvědomila, jak obrovský dar je, když se můžete bez omezení hýbat, jak krásné je mít tělo, které vás donese, kam chcete, které je funkční, lehké,“ říká.
Když se zdraví zlepšilo, hnala ji obrovská vděčnost.
„Možná, kdybych v 21 letech pauzu neměla a byla sama sebou i systémem nucena bez přestávky a bez ohledů na své limity dřít dalších x let, bylo by to úplně jiné,“ přiznává český sportovní úkaz.