Zatímco v Evropě přebírá v polovině října vládu nad počasím podzim, v nevadském Las Vegas stále kraluje pozdní léto. Nad pouštní krajinou se klene jasná obloha a slunce neúnavně rozpaluje asfalt. Ani to před 45 lety neodradilo vedení formule 1 od nevídaného experimentu v rámci nekonečného boje o americký trh.
Zatímco v legendárním kasinu Caesars Palace se točila ruleta, cinkaly automaty a hosté utráceli miliony, jen o pár desítek metrů vedle se odehrávalo něco, co svět Grand Prix dosud nezažil. Na obyčejném parkovišti burácely monoposty a jezdci sváděli boj nejen se soupeři, ale i s vyčerpáním, které je přivádělo až na pokraj bezvědomí.
Třetí říjnovou sobotu roku 1981 Las Vegas poprvé v historii hostilo Velkou cenu formule 1. A hned to byl rozhodující podnik sezony, který měl určit jméno mistra světa. Šokované piloty nečekal klasický závodní okruh ani městská trať jako v Monaku, ale asfaltový labyrint za jedním z nejznámějších kasin světa. Byl dlouhý 3,64 kilometru a měl 14 zatáček.
Z tribun diváci viděli téměř celý okruh, piloti však před sebou měli jen další zatáčku a další betonovou zeď. Není divu, že si okruh brzy vysloužil přezdívku Mickey Mouse.
„Trať neměla žádný rytmus. Na výkon našich vozů byla příliš těsná. Místa tam bylo zoufale málo. Byla to taková trať Mickey Mouse. Zkrátka ideální pro motokáry,“ prohlásil mistr světa z roku 1978 Mario Andretti.
A nebyl sám. John Watson z McLarenu označil trať za nejméně přitažlivý okruh, na jakém kdy závodil. Úřadující šampion Alan Jones ve službách Williamsu její podobu přirovnal ke kozí stezce stažené z hory a následně vyrovnané. Italští novináři, v podobném duchu jako Andretti, psali o směšné motokárové dráze.
Jak vlastně tento bláznivý nápad vznikl? Stál za ním šéf komerční stránky F1 Bernie Ecclestone. Poté, co zkrachoval podnik ve Watkins Glen na východě USA, potřeboval nějakou vhodnou náhradu. Vedení Caesars Palace zase hledalo způsob, jak přilákat bohaté hosty. Spojení luxusního hazardu a nejrychlejších vozů planety vypadalo jako dokonalý obchod.
Okruh vedl proti směru hodinových ručiček. Převaha levotočivých zatáček znamenala pro piloty nezvyklou zátěž krčních svalů. A zatímco návštěvníci kasina vychutnávali klimatizované pohodlí, závodníci se pražili pod nevadským sluncem.
Rozpálený asfalt, prach a téměř žádné místo k odpočinku proměňovaly kokpity v pojízdné sauny. Nelsonu Piquetovi z Brabhamu už během tréninků ztuhla šíje natolik, že vyhledal pomoc maséra, který pečoval o boxery. Do závodu i tak vyrazil s pohmožděnými zády a s obrovskou bolestí. Závod měl trvat 75 kol, takže úleva byla v nedohlednu.
Přesto právě toto podivné parkoviště rozhodlo o držiteli nejcennější trofeje – titulu mistra světa. Argentinec Carlos Reutemann z Williamsu vedl šampionát o jediný bod před Brazilcem Piquetem. Teoretickou naději měl ještě francouzský pilot Ligieru Jacques Laffite.
Reutemann vyhrál kvalifikaci a vedle něj stál týmový kolega z Williamsu Jones. Zdálo se, že má v rukou všechny trumfy.
Jenže Argentinec nezvládl start a už během prvního kola se propadl až na páté místo. Potýkal se s problémy s řazením a v sedmnáctém kole ho předjel i jeho největší soupeř v boji o titul.
Ani Piquet ovšem neprožíval pohodový závod. V úmorném vedru bojoval s bolestmi krku a zad a pohyboval se na hranici vyčerpání. V závěru závodu dokonce zvracel do přilby. Přesto dokázal dovézt svůj Brabham do cíle pátý. Reutemann skončil až osmý, takže Brazilec vybojoval korunu šampiona o jediný bod.
„Pamatuji si, jak jsem uviděl, že zbývá 33 kol. V tu chvíli už jsem byl úplně vyřízený. Nedokázal jsem udržet hlavu rovně. Pokračoval jsem jen proto, že jsem věděl, že když zůstanu před Carlosem, získám titul,“ přiznal později Piquet.
V cíli se zhroutil, mechanici ho museli vytáhnout z vozu. Trvalo přibližně čtvrt hodiny, než se zotavil natolik, aby mohl začít slavit titul.
Experiment se závody na parkovišti se v Las Vegas zopakoval ještě jednou. Pak přišlo dlouhých 41 let čekání, než se formule 1 do Nevady vrátila. Dnes se však závodí v noci a monoposty se prohánějí i po slavném bulváru Strip.