Proč je tak těžké změnit svůj názor? Vyšla kniha o záhadách lidského přesvědčení – Aktuálně.cz

Představme si les, kterým vede silnice. Každý den vyhodí několik lidí z okénka auta cigaretu, ale většina těchto žhavých oharků se ke stromům nikdy nedostane, natož aby založily požár. Každá cigareta má potenciál vyvolat požár, který by se mohl kaskádovitě rozšířit po celém lese, záleží ovšem na počasí, suchu a celkovém stavu lesa. Jakmile je nějaký kousek lesa zranitelný, může být jiskra, která požár spustí, maličká, tím spíše jej pak zažehne blesk či bomba. „Pokud však nenastanou ty správné podmínky a nebude-li nějaká část systému zranitelná, nemají tyto mnohem vlivnější katalyzátory o nic větší šanci spustit inferno než maličký žhavý oharek. Jakmile jsou však tyto podmínky splněny, stačí pouhá jiskřička.“

Tento příklad nepochází z příručky o ekologii lesa nebo protipožární ochrany, nýbrž z publikace Proměna myšlení: Jak si vytváříme názory a dokážeme je měnit, kterou přeložil Marek Čtrnáct a letos ji vydalo nakladatelství Mimochodem. Její autor, novinář David McRaney, v ní poutavě vysvětluje, za jakých podmínek lidé mění svoje názory, a to na rovině individuální i kolektivní.

Šíření převratných myšlenek totiž podle něj probíhá podobně: i u nich záleží na stavu sítě, který určuje, proč se některé myšlenky uchytí a jiné ne, respektive proč se některé myšlenky objevují znovu a znovu, a k ničemu nevedou, dokud jednoho dne nezmění všechno.

Když rozpory dosáhnou kritického bodu

Vše přitom začíná u jednotlivců: pokud člověk čelí faktům, které odporují jeho životnímu přesvědčení či světovému názoru, často nejprve reaguje tak, že se jeho vnitřní jistota dokonce paradoxně zvýší, nikoli sníží. Když ale nesrovnalosti dosáhnou určitého kritického bodu (podle některých výzkumů zhruba 30 procent přicházejících informací), může dojít k radikální změně.

Tak autor vysvětluje třeba úspěch hnutí proti otrokářství. Díky postupnému hromadění argumentů začalo být neúnosné přiznávat někomu vyšší úroveň důstojnosti jen proto, že se narodil do určité ekonomické vrstvy. I s odkazem na filozofa K. A. Appiaha vysvětluje, že jakmile pak dostatečný počet lidí sdílel schéma, podle něhož si důstojnost zasluhují všechny lidské bytosti, do té doby „sdílený model reality již nedokázal podporovat anomálie vytvořené institucí otroctví“.

Nebo jiný příklad: konec soubojů kvůli ochraně cti. Když v novinách začaly vycházet články o příslušnících vyšší společnosti, kterým procházela zabití duelanta, začaly být souboje zesměšňovány, ale současně se rozšířily do dalších společenských vrstev. Četní bohatí obchodníci a kupci začali šlechtické souboje napodobovat. Souboje byly po staletí způsobem, jakým mohli šlechtici obyčejným lidem předvést svou nadřazenou čest. Když se staly něčím směšným a obyčejným, aristokracie je během necelé jedné generace opustila.

Empatický dialog versus racionální debata

To, čemu věříme a v rámci jakého obrazu světa se pohybujeme, přitom rozhodně není čistě věcí našeho intelektu. Odvíjí se od našich jedinečných formujících zážitků a toho, s jakou skupinou se identifikujeme.

Autor analyzuje příběhy lidí, kteří se dokázali oprostit od svých fundamentalistických přesvědčení. A nabádá, jak s nimi vést rozhovory: skutečná změna u nich vzniká spíše prostřednictvím naslouchání, empatie a bezpečného dialogu než vítězstvím v čistě racionální debatě. Pomáhá nenásilně jim pomoct uvědomit si, odkud jejich názory pocházejí. Na což se dá navázat otázkou, jestli se od té doby, kdy se jejich přesvědčení utvořilo, nedozvěděli něco nového. Důležité je také ujistit je o tom, že i mimo jejich „sektu“ existují lidé, kteří je budou přijímat, či dokonce milovat. Dostat se pryč z prostředí, kde se všichni navzájem utvrzují ve svých konspiracích, někdy bývá zásadní krok. Někteří z bývalých konspirátorů dokonce neopustili dané společenství kvůli tomu, že by změnili své názory; ale naopak změnili své názory poté, co opustili společenství stejně smýšlejících.

Na počátku jejich rozchodu ovšem musely být minimálně nějaké pochybnosti. Pokud přitom autor naznačuje, že je teoreticky schopný u leckoho zviklat náboženskou víru, ale nepokládá to vždy za rozumné, dodejme, že jde o dost troufalé tvrzení. To, jak někdo zareaguje třeba na životní krizi, nebo k čemu ho dovede studium náboženství, je obecně obtížně předvídatelné. Zatímco některé vědce (např. antropology Edwarda Evanse-Pritcharda či Victora Turnera) kontakt s domorodými magickými a náboženskými rituály přivedl k náboženské víře, jiné (jako religionistu Otakara A. Fundu) od víry naopak odvedl.

Jak spolu komunikovat?

McRaney sám přiznává, že pochází z konzervativního náboženského prostředí, ve kterém se pokládalo za nezpochybnitelné, že homosexualita je hřích a že darwinovská evoluce je jen jednou z mnoha teorií. Takže částečně popisuje i svůj osobní příběh, jak se vymanit z (iracionálních) dogmat a předsudků. Místy tak kniha může působit až příliš osvícensko-optimisticky. Přitom ale musíme polemicky dodat, že od nás i z ciziny známe příklady veřejně známých osobností, které se z různých důvodů staly konspirátory; vzdělanců, kteří podlehli totalitním ideologiím; vědců, kteří přijali pseudovědu. Takže změna smýšlení se může odehrávat různými směry a rozhodně nemusí být jen pozitivní.

Z celé knihy možná nejsou ani tak důležité pokusy určit, kdo je intelektuálně zpozdilejší a jak ho z jeho bludů vyvést, jako spíše poznatek, že všichni jsme sociální primáti, kteří shromažďují informace předpojatým způsobem. Žijeme ve skupinách, které se „dělí o plány, jak postoupit ke splnění kolektivních cílů“. Všichni přitom vycházíme z premis, kterým aktuálně věříme, což je lidské právo každého jednotlivce. Pro naše společné soužití je ale podstatné, jak spolu máme vzájemně komunikovat, abychom dokázali koexistovat.