Máme po olympijské sezoně. Takhle s odstupem více jak dvou měsíců, jak jste si ji oba užili a jak ji každý ze svého úhlu pohledu hodnotíte?
Matyáš Bauer (MB): Do sezony jsem vstupoval s ambicemi být do 20. místa na olympiádě, což se mi podařilo. Celkově jsem od sezony chtěl víc, ale tréninkově jsem se hodně posunul, mám do příštích let na čem stavět. A i jsem se toho hodně naučil. Třeba jak se pohybovat v pelotonu závodníků nebo jak se vyhýbat nemocem, protože to mě hodně v posledních měsících sráželo.
Lukáš Bauer (LB): Pro mě to byla úplně nová zkušenost sledovat olympiádu jako rodič. Trochu se to ve mně bije. Na jednu stranu vzpomínám, jak jsem první olympiádu prožíval já, jak jsem nechtěl umocňovat tlak. Na druhou stranu je strašně jednoduché podlehnout rodičovským emocím. Když vidíte, jak Matyáš roste zlepšuje se, máte tendenci mluvit s ním o tom, co všechno může dokázat. Ale snažíme se s manželkou krotit, vedle reprezentačního trenéra má ještě Míru Petráska, se kterým jsem já coby závodník strávil spoustu let a dobře ví, co dělat.
Ale po jeho třináctém místě na olympijské desítce a sedmém místě ve štafetě jste musel být spokojený, ne?
LB: To samozřejmě. Ale slyšíte, jak říká, že se sezonou není úplně spokojený. Jako bych slyšel sebe před lety. Taky jsem míso velebení úspěchů vždycky vypichoval to, na čem je potřeba ještě pracovat. Ale jestli o mně se říkalo, že jsem tréninkový blázen a dříč, tak jsem byl slabý odvar proti tomu, co si nakládá Mates. Někdy se mu s manželkou snažíme předat i to, že sport není jen o té dřině, že by si to měl život taky trochu užít.
Posloucháte rady rodičů, Matyáši, nebo se snažíte najít si svou vlastní cestu?
MB: Snažím se poslouchat. Někdy se to poslouchá blbě, ale většinou jsou to názory, které se z nějakých 95 procent shodují i s tím, co řekne trenér. Na druhou stranu si myslím, že lyžování se od dob tátovy éry trochu posunulo, takže si chci některé věci dělat i po svém. Zvlášť, když odmalička všude poslouchám, že jsem syn Lukáše Bauera.
Pořád tu označení syna slavného závodníka na závodech slýcháte?
MB: Poslední roky to už spíš neřeším. Nejhorší to bylo v mladším věku. To jsem buď zajel dobře, tak jsem slyšel, že za to můžou geny, když jsem nezajel dobře, tak říkali, že jsem se moc nepotatil. Ale co jsem se dostal do Světového poháru, kde jsou třeba ještě i větší hvězdy, než byl táta, tak tyhle věci neřeším a snažím se si prošlapat vlastní cestu.
LB: Bohužel to k tomu patří, všechny děti dobrých sportovců to znají. Mě to mrzelo v jeho dětství, kdy okolí bralo jeho výsledky jako automatické, ale on přitom na to dřel úplně stejně jako kdokoli jiný. Byl méně pochválený než ostatní děti. Teď ale převládá to, že jsem pyšný. Když jsem končil u polské reprezentace, Matyáš ve Falunu zajížděl první závod Světového poháru. Když pak spíkr na stadionu ohlašoval, že dojíždí syn někdejšího medailisty Lukáše Bauera, tak se mi draly slzy do očí.
Přitom k tomu nemuselo dojít, že? Matyáš dlouho koketoval i s fotbalem.
LB: Je to tak. A mně to hrozně imponovalo, protože já byl na míčové hry opravdové dřevo. Nikdo mě nechtěl do týmu. Maty chtěl hrát fotbal, vozili jsme ho na tréninky, v žákovské nebo i dorostenecké kategorii se vypracoval docela vysoko, až do nějakých regionálních výběrů. Už jsme se s manželkou viděli, jak za ním jezdíme někam do Madridu na Real fandit na tribunu. Pak jsem zamáčkl slzu, když nám v nějakých 15 letech po návrat z dětské olympiády oznámil, že chce naplno dělat běžecké lyžování. Madrid se mi rozplynul, místo toho s ním budu obrážet zmrzlé pláně.
MB: Začal jsem s oběma sporty úplně přirozeně ve stejném věku. V zimě jsme běhali na lyžích, v létě za míčem. Ke sportu mě nikdo nemusel nutit, bavilo mě se hýbat a běhat. Ve fotbale jsem se postupně dostal až na post středního záložníka, tak se mi smáli, že ani s míčem nezapřu, že jsem syn Lukáše Bauera a musím běhat.
Co nakonec převážilo, že jste se rozhodl pro běžky?
MB: Parta. Ne, že by ve fotbale byla špatná, ale na lyžích jsem se dostal do skvělé skupiny a k trenérovi Mírovi Petráskovi. Celkově mi bylo to prostředí bližší, brzy přišly i výsledky a všechno si to sedlo.
LB: Já bych rád dodal, že vliv na sportování ať už Matyho nebo dcery Anety měla spíš má manželka Katka, protože já lítal po Světových pohárech nebo jsem byl vyšťavený po tréninku a to jsem neměl moc sil si jít ještě s nimi někam kopat. Jinak když se ho v dětství zeptali novináři, jestli chce být lyžař jako táta, většinou říkal, že ne, že nechce furt někde cestovat. Proto jsme byli docela překvapení, když si vybral lyže.
Skvělá česká parta se ukázala i na olympijských hrách, zazářil tam i Matyášův vrstevník Jiří Tuž. Je to příslib, že české běžecké lyžování by se mohlo přiblížit éře Lukáše Bauera?
MB: Určitě ano. S Jirkou se potkáváme na závodech už posledních osm let. Jsme velcí kamarádi, trávíme spolu hodně času, navzájem se táhneme. Celkově tam máme skvělou partu a je to znát i na trénincích. Pevně věřím, že někdo z nás může vyrovnat nebo i překonat výsledky, které tu byly před deseti, patnácti lety.
LB: Já ten příslib také vidím. Výsledky na olympiádě mi vyrazily dech. Třeba Matyho 13. místo na desítce, to bylo něco, co jsem si ani ve snech nepředstavoval. Jirka Tuž zase zajel fantastický sprint. Ten jejich vztah mi připomíná nás s Martinem Koukalem. Ten byl taky víc sprintersky založený, měl lepší výsledky než já, ale postupně jsme se na sebe dotahovali. Pak se k nám přidal i Jirka Magál. Stejně tak u holek je pár šikovných mladých závodnic, takže celkově se sešla parta, která tu dlouho nebyla.
Lukáši, je podle vás těžší se teď prokousat do špičky, než bývalo ve vašich mladých letech?
LB: To základní je pořád stejné. Pořád musíte hodně dřít, aby jste se tam dostali. Běžecké lyžování se hodně proměnilo. Když jsem začínal, bylo to hodně o individuálních intervalových startech, když jsem končil převládaly sprinty a masové závody. Byla nutnost být nejen tempař, ale i dynamický sportovec, který dokáže ujet z balíku. A to přetrvává dodneška, takže mladí musí i podle toho trénovat. Posunulo se ale ohromně technické zázemí. My měli tak tři servismany, pak pomáhali trenéři. Dneska má reprezentace šest kluků na servis, k tomu takový kamionek, který jezdí s nimi.
A co třeba nástup sociálních sítí a s tím rostoucí počet marketingových povinností?
MB: Je pravda, že když jsem začínal v s lyžováním a studoval tehdejší hvězdy, měli tak maximálně webové stránky. Teď už mají všichni své sociální sítě. Taky se snažím o svůj instagram trochu pečovat. Na druhou stranu pořád to beru tak, že jsme především financovaní státem a není takový tlak na obsah na sítích. I tak je v tomhle o nás dobře postaráno. Dostali jsme brožuru, jak v online prostoru fungovat, měli jsme i pár meetingů na toto téma. Nicméně tohle táta asi řešit nemusel.
LB: Za nás už byl Facebook, který byl v hledáčku partnerů, a museli jsme dokládat, jak jsme viditelní. Ale nedá se to srovnat s tím, co je teď. Když už sportovci mají tým pomocníků, kteří se jim o tohle starají, vytváří obsah. Za mě je to dvojsečné. Na jednu stranu je super být viděn, můžete si otevřít dveře k zajímavým příjmům, když jste šikovní, na druhou stranu to může odvádět pozornost sportovce od sportu samotného.
V čem teď vidíte rezervy u českého běžeckého lyžování tak, aby národní tým neztrácel v porovnání s nejlepšími?
MB: Z pohledu závodníka určitě trénink techniky. Poslední dva roky se na tom snažíme pracovat a pořád tam určitě jsou rezervy. Nejvíc je vidět zlepšení na Jirkovi Tužovi, který to prodává ve sprintu. Díky správné technice dokážete uspořit síly a jezdit ještě o něco rychleji.
LB: Já když srovnám, jaké jsme měli třeba lékařské zajištění, tak to je diametrální rozdíl. Mates už tady popsal zdravotní problémy, které měl. Za nás by se nestalo, že zavoláte lékaři, popíšete mu symptomy a on vám řekne, tak si vezmi vitamín C a zinek a počkáme, co to udělá, i když je to třeba tři dny před závody, které jsou vrchol sezony. Za nás to neexistovalo. Sedli jsme do auta, odjeli za reprezentačním lékařem do Jilemnice, ten mě pořádně prohlédl, případně poslal na další testy, aby se nemoc co nejdřív zastavila. Samozřejmě vím, že je to hodně těžké ufinancovat a zaplatit. Ale v tomhle nám svět utíká, to mají všechny top lyžařské země zajištěné. Ale to by bylo na dlouho.
Klidně to zkuste rozvést…
LB: Třeba u holek mi chybí větší jednota týmu. Holky často trénují individuálně se svými trenéry. Jedna v Norsku, druhá ve Švédsku. Minimálně na reprezentačních soustředěních by se z mého pohledu měly sjet a trénovat pohromadě, aby se navzájem hecovaly a posouvaly. Obecně si myslím, že současné vedení úseku běžeckých disciplín nedostatečně věnuje otázce mezilidských vztahů v reprezentaci a podceňuje řešení problémů, které za něj musí se sportovci řešit svaz s mezinárodní lyžařskou federací.
A jak to vidíte z pohledu funkcionářského? Poté, co jste trénoval polskou reprezentaci, jste se vrátil domů a ujal se šéfování domácího klubu Slovanu Karlovy Vary. Je vůbec o běžecké lyžování zájem?
LB: Přiznám se, že jsem se vrhnul do klubu plný nadšení, ale velmi rychle to ze mě vyprchalo. Je strašně těžké dostat děti ke sportu. Vidím to i z pohledu trenéra žáčků, kterého tam dělám taky. Je to o tom, že objíždíme školy v Karlových Varech, třídní schůzky rozdáváme letáčky a zveme děti, ať si k nám přijdou vyzkoušet lyžování. V tomhle vidím velký nedostatek běžeckého úseku na svazu, že neupínají pozornost směrem dolu do klubů. Hodně se podporuje reprezentace, protože to je ta špička ledovce, která je vidět, ale bez členské základny se v budoucnu neobejdeme.
Když slyšíme, jak na horách ubývá sníh, jak na českých kopcích je pokrývka kratší a kratší dobu v roce, má z tohohle pohledu běžecké lyžování budoucnost?
LB: Já teď marně přemýšlím, jestli máme nějaký pořádný běžecký areál se zasněžováním. My se o něco snažíme u nás na Božím Daru, ale je to složité. Skvělý areál je v Novém Městě, ale tam už se běžci léta nemůžou dohodnout s biatlonisty na spolupráci, přitom vedení obou svazů dokážou najít společnou řeč. Ve Vimperku vytvořili ve spolupráci s městem asi dva kilometry zasněžované tratě. Reálně ale v České republice není takový areál, na kterém bychom mohly třeba pořádat závody. Místo toho, aby se do českých areálů investovalo, úsek přesouvá závody Českého poháru do Polska. Drží to jen Horní Mísečky, kde se díky klimatickým podmínkám daří něco odjet, ale zas tam není pořádné zázemí, kde třeba mazat lyže, jen takové kóje. Zázemí, které v Norsku mají skoro v každé vesnici, my nemáme ani na našem nejlepším areálu.
Tak se zdá, že se směřováním českého běžeckého lyžování jste vyloženě nespokojený.
LB: Ano. Sice se současné vedení bije v prsa, jak se na olympijských hrách povedly skvělé výsledky, ale já vidím zásadní nedostatky. A ani vztahy se sportovci tady během posledních čtyř let nebyly ideální. Viz případ vyřazení z reprezentace Terezy Beranové, který se zametl pod koberec a řeší ho mezinárodní komise FIS. Nebo omezování startů českých sportovcům na FESA Cupech, což je takový béčkový Světový pohár. Dřív tam mohl kdokoli z České republiky, poslední čtyři roky je tu omezení na 40 sportovců ze všech kategorií. Takže jen asi pět sportovců z každé kategorie. A když se rozhodne zúčastnit někdo z reprezentace, tak z toho počtu ještě uberou. V podstatě tak nepřímo zakazujeme dětem, aby závodily a utvořily si obrázek, jak na tom v porovnání se světovou konkurencí jsou.
