Bavíme se po dvou výhrách vašeho Straubingu, vy jste v těch zápasech chytil 63 z 66 střel. Tak jaká je nálada?
Je dobrá, na druhou stranu se to snažím krotit, protože jsem teprve na začátku sezony. Jsem rád, že jako tým sbíráme výhry a že se práce, kterou odvádím v tréninku na ledě i na suchu, promítá v zápasech. Ale nelítám v oblacích, stejně tak když přijde krize, nechci být úplně dole. Držím si takovou zdravou hladinu.
Německý hokejový portál Eisblog vás zařadil do nejlepší šestky ligy za uplynulý týden. Potěší to, zvlášť když jste v soutěži nový?
Určitě, tohle jsou příjemné věci. Je to lepší než řešit, proč jsem dostal pět nebo šest gólů. Dál se ale soustředím na každodenní práci, abych chodil do zápasů co nejlépe připravený fyzicky i mentálně.
S trochou nadsázky se dá ale říct, že konečně se v německé lize přihlásil o slovo jiný brankář než Jonas Neffin z Eisbärenu Berlín.
No, tomu to celkem lepí. (směje se)
Je senzací s přesahem za německou ligu. Přišel z nižší soutěže a v sedmi zápasech vychytal pět nul. Co na to říct?
Na rovinu povím, že jsem rád, že se mu takhle daří. Jsem typ, který fandí ostatním gólmanům. Vím, jak je těžké být úspěšný a jak se člověk cítí, když se mu daří i nedaří. Přeju mu, ať to takhle jde i dál, pak si to snad rozdáme ve vzájemném zápase a doufám, že šťastnější budeme my. Nicméně on měl naposledy i asistenci, takže vážně klobouk dolů.
Sedm let jste chytal v zámoří. Jaký první dojem na vás udělalo Německo?
Moc dobrý. Straubing je přibližně stejně velký jako Jihlava, odkud pocházím, takže je to pro mě takový návrat do klidu. V srpnu tady byl Volksfest, taková akce před Oktoberfestem. Ale jinak je to klidné město a lidé hokejem žijí, nic moc jiného tady není. Hokejově mají Němci dobrou ligu, chodí sem spoustu Kanaďanů a Američanů a zvlášť Berlín, Mnichov nebo Mannheim mají nabité soupisky. Ostatní zase hrají takový dravý, jednodušší hokej. Každý může porazit každého a potvrzují to naše vyrovnané zápasy. Až na jeden, ve kterém jsme dali 11 gólů. Za mě je to liga na podobné úrovni s farmou v Americe.
Na festival jste vyrazili s týmem, že?
Ano, jednou jsme tam měli takový teambuilding a podruhé představení před fanoušky, těch bylo třeba dva tisíce. Jednotlivě nás představovali, dělali jsme rozhovory. Byl jsem rád, že nejsem nějaký mladý nováček, protože jeden musel zpívat a druhý tancovat. To bych asi nezvládl. (smích)
Musel jste ale na sebe hodit tradiční bavorské oblečení.
To ano, museli jsme s několika spoluhráči na nákupy, abychom to neslízli, že nejsme tradičně odění. Neměli jsme ty jejich kalhoty lederhosen, vestu ani další věci. Ale pak bylo super to zažít, Oktoberfest jsem viděl vždy jen na fotkách.
I nějaké to pivo bylo povoleno?
Bylo, ale já alkoholu neholduju. Pil jsem kolu a byl jsem spokojený. Spíš jsem ochutnal klobásy a kuře, pivo jsem přenechal klukům. Všichni v týmu jsme si to užili.
Sedm let v Americe, převážně ve farmářské AHL, to je dlouhá doba. Jak jste se srovnal s tím, že začíná úplně nová etapa, a berete jako zklamání, že místo v NHL jste nezískal?
Můžeme to nazvat zklamáním, protože očekávání jsem měl trochu jiná. Věděl jsem, že je obrovsky těžké se do NHL prosadit, ale věřil jsem, že to bude mít trochu jiný konec. Bohužel to nevyšlo a musel jsem najít novou motivaci. Teď chci chytat co nejlépe za Straubing a česká reprezentace je případně další obrovská motivace. Až jednou skončím s hokejem, chci být schopný podívat se sám sobě do očí a říct si, že jsem se neflákal. Že jsem té kariéře dal všechno. Tak k tomu přistupuju v trénincích.
Bylo těžké učinit finální rozhodnutí, že v zámoří končíte?
Ještě během léta jsem doufal, že v Americe podepíšu, ale nechtěl jsem čekat do září a října, než někdo vypadne nebo se zraní. To bych byl jen taková záplata. Se Straubingem jsme se následně domluvili rychle a jsem tady moc spokojený.
Nabídky z Česka jste neřešil?
Týmy v Česku už měly brankáře napodepisované, takže extraliga nebyla úplně na pořadu dne.
V roce 2018 vás draftoval New York Islanders a ve vaší šesté sezoně v Americe vám dal dva zápasy v NHL, v minulém ročníku jste byl už na farmě San Jose. Jak důležité jsou pro vás aspoň ty dva starty?
Jsem rád, že jsem si to takhle zažil, aspoň na chviličku. Že jsem si to mohl odškrtnout a splnil jsem si dětský sen. Samozřejmě bych si přál, aby těch zápasů bylo mnohem víc, ale šance bohužel nepřišly. Zároveň věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Svědomí mám čisté, makal jsem, vydržel, bojoval. Někdy potřebuje člověk trochu štěstí i neštěstí jiného brankáře, který je zraněný nebo mu to nejde. To se nestalo, jedu dál.
Nechcete brát dlouhé roky na farmě jako ztracené.
Musím říct, že do osobního i hokejového života jsem si z Ameriky odnesl strašně moc. Nemažou se tam s vámi, musíte se mentálně hodně zocelit na zimáku i mimo něj. Věřit si za všech okolností, protože na vaše místo chtějí další tři čtyři kluci, stejně dobří jako vy. Je to náročné, ale obrovská škola. Hodně jsem si toho vzal od trenérů, hlavně od Jevgenije Nabokova v San Jose za poslední rok.
Neodrazovalo vás okolí, abyste v Americe dál zůstával? Jak už jsme probírali, ta šance v NHL přišla až v šesté sezoně.
Samozřejmě jsem poslouchal, ať se na to vykašlu a vrátím se do Evropy. Ten hokejový život je tady v uvozovkách pohodovější. Člověk má pozici v týmu skoro jasnou, kdežto na farmě se trejdů a pohybů v sestavě děje pořád hodně. Jenže já měl ten sen si NHL zahrát. I v San Jose jsem věřil, že na to mám a že šance přijde. Kdybych věděl, že jsem na hraně sestavy na farmě, tak bych to přes koleno nelámal, ale tam jsem měl pozici dobrou. Nebylo to tak, že bych zůstával v Americe na sílu a mlátil hlavou proti zdi. Po té minulé sezoně už jsem ale tušil, že týmy raději sáhnou po někom mladším, koho si mohou vychovat.
Za celou tu dobu jste tam odchytal jediný zápas play off. Je tohle v ambiciózním Straubingu, který hrál v minulém ročníku semifinále německé ligy, další velká motivace?
To je pravda. V Bridgeportu na farmě Islanders jsme byli v play off jednou a vyletěli jsme hodně rychle. Jinak se nás ty boje vůbec netýkaly. Dostávali jsme celkem sodu, hráli jsme u dna. Teď je to pro mě velká motivace, dojít co nejdál, být úspěšný. Určitě už jsem v bodě kariéry, kdy bych chtěl nějaký týmový úspěch zažít.
A sám jste zmínil reprezentaci, chytal jste za ni naposled jako junior před dlouhými osmi lety. Je to další hnací motor?
Určitě, hlavně směrem k těm turnajům Euro Hockey Tour během sezony. Dostat se tam z americké farmy ani nebylo možné a nároďák je pro každého hokejistu nejvíc. Ještě po tom, jak se klukům v posledních letech dařilo. Byla by pro mě velká čest si ten český dres zase obléct.
Už dříve v kariéře jste mluvil o tom, že „hype“ kolem vaší osoby, když jste ve velkém hokeji začínal, byl trochu přehnaný. V patnácti jste chytal první ligu za Jihlavu, v šestnácti jste skočil do přípravy Sparty a pak dostal zápasy v extralize. Neuškodilo vám, jak moc jste byl na očích?
To asi ani ne. Spíš mě to právě naučilo, že musím brát i média s rezervou. Potřebují, aby lidé články četli, a já jsem byl v té době nechci říct senzace, ale moc často se neděje, aby patnáctiletý kluk hrál s chlapy. Nevedl jsem si špatně, výkonnostně jsem na to měl. Obrovsky mi v Jihlavě pomohl Lukáš Sáblík. To byl takový můj mentor a dodneška jsme dobří kamarádi.
Jak jste tu velkou pozornost v tak mladém věku unášel? Ke všemu jste tehdy vychytal historické zlato na Hlinkově memoriálu a psalo se o vás skutečně dost.
Moc jsem to nečetl, neřešil. Odmala jsem sám sobě největším kritikem a většinou mě ostatní musí brzdit, abych na sebe nebyl tak tvrdý. Dodnes to mám tak, že si s články nebo nějakými komentáři hlavu nelámu. A myslím si, že tehdy šlo všechno postupně, jak mělo. Z Jihlavy jsem měl střídavé starty do Sparty, nakoukl jsem do extraligy. Pak jsem ji chytal v Jihlavě, v pravý čas jsem se posunul do Finska, potřeboval jsem se osamostatnit. Akorát ten přechod do Ameriky se za mě stal moc rychle, byla to vůle managementu Islanders.
To bylo po sezoně v Lahti, kdy vám bylo 19 let.
Když člověk podepíše s klubem NHL smlouvu, tak už nemá moc velké slovo. Zpětně bych si přál, abych mohl zůstat ve Finsku o rok nebo dva navíc. Trenéři tam byli výborní, moc jsem se zlepšoval. Dalo by mi to rozhodně víc než první rok v Americe, kde jsem byl převážně až na druhé farmě v East Coast Hockey League.
Nabízí se paralela s o rok mladším Lukášem Dostálem. Ten byl ve Finsku dva a půl roku a po příchodu do Ameriky se do NHL relativně rychle vyškrábal.
Ano, taky Lukáš tam měl trenéra brankářů, s nímž trénuje v létě snad dodnes. Jemu to Finsko prospělo, měl výbornou roli v týmu, chytal hodně. Pak přešel na farmu a tam byl taky vynikající. V Anaheimu s ním udělali dobré rozhodnutí, nechali ho v Evropě a brali ho už opravdu připraveného. U brankářů to nejde tak, že na farmu přijdete a zlepšíte se až během toho pobytu tam. Já jsem na to v první sezoně v zámoří ještě neměl. Bylo to moc rychlé a hodně jsem s tím bojoval, na ledě i sám se sebou mentálně.