Rozsáhlá analýza britských výzkumníků popsala, jakými způsoby rozmanitost přírody chrání člověka. A ukázala, jak složité je pro poškozené ekosystémy, jež lidem pomáhají k přežití, vrátit se k plné funkčnosti poté, co jsou nějak poškozené.
„Příroda si poradí“ je častá reakce na nejrůznější environmentální katastrofy. Podle nového výzkumu se ale schopnost přírody v tomto ohledu značně přeceňuje. Jeho autoři upozorňují, že ekosystémům v současné době chybí rezervy, aby na katastrofy reagovaly.
Výzkum vedli experti z King’s College a Imperial College v Londýně. Podle nich je problém už natolik vážný a současně rozsáhlý, že nedostatek biologické rozmanitosti spojený s poškozením přírody by mohl ohrozit potravinovou bezpečnost. Ekosystémy totiž poskytují spoustu přínosů, na nichž je lidstvo závislé, například opylování zemědělských plodin, čištění vody, ukládání uhlíku nebo přirozenou ochranu před škůdci.
Největší projekt svého druhu
Vědci pro tento výzkum analyzovali obrovské množství dat ze starších prací, díky tomu je výsledek asi dvakrát rozsáhlejší než jiné studie na stejné téma. Jedním z hlavních výsledků je informace, že se přeceňuje schopnost druhů navzájem se nahrazovat. Obecná představa totiž je, že když z nějakého ekosystému zmizí nějaký druh, rychle je tam nahrazen druhem jiným.
Víme, že biologická rozmanitost podporuje lidstvo tím, že nám poskytuje potravu, čistou vodu, čistý vzduch a mnoho dalších ekosystémových služeb. Tento model nám přináší přesný globální přehled: můžeme teď předvídat přínosy, které biologická rozmanitost poskytuje kdekoli, což nám ještě více usnadňuje tyto přínosy rozpoznat a využít.
To je sice do jisté míry pravda, ale tento proces není rychlý a už vůbec ne automatický. Některé role se v ekosystémech nahrazují jen obtížně, a pokud jich zmizí více současně, má příroda velký problém, se kterým se jen obtížně vypořádává. Zjednodušeně: čím druhově bohatší a rozmanitější systém je, tím snadněji se vypořádává s hrozbami.
Nejsilněji to bylo v této studii cítit u procesu ukládání oxidu uhličitého z atmosféry do oceánu. Uhlík se ze vzduchu dostává do oceánských vod, tam se ukládá do usazenin i těl organismů. Podle vědců jsou klíčovými místy oblasti podél pobřeží, hlavně korálové útesy, slané bažiny a mangrovové lesy. Jejich existence je ale závislá na celé řadě faktorů, od klimatických, přes transport uhlíku, až po existenci mikrobiálních sítí zodpovědných za přenos živin.
„Výsledky týkající se oceánu nás doslova zarazily,“ konstatovali autoři. „Zachycování uhlíku v moři reagovalo na biologickou rozmanitost silněji než cokoli jiného, co jsme měřili, a přesto jde o jednu z nejméně prozkoumaných oblastí, na které jsme narazili.“
Výjimky existují
Vědci v tomto ohledu studovali přímý dopad na člověka, proto hledali, jestli existují i nějaké oblasti, kde se biologická rozmanitost v tomto ohledu neprojevuje nebo je její vliv jen slabý. Zjistili, že existují rovnou dvě.
Jedná se o ochranu před pobřežními záplavami a erozí. Neznamená to, že by tam příroda nehrála žádnou roli, ale tato obrana je založená na existenci jen několika, nejčastěji jednoho nebo dvou druhů. Jde například o konkrétní druhy keřů, které stabilizují písečné duny nebo stromy udržující pobřežní oblasti v bezpečí před vlnami.
To je podle autorů studie důkazem, že tento problém není ani zdaleka tak jednoduchý, jak se může zdát: ne vždy totiž funguje jednoduchá poučka, že stačí udržovat rozmanitost. Je totiž klíčové ji spojit s ochranou nenahraditelných klíčových druhů.
