Když 38letý Řezníček před necelými dvěma týdny oznámil konec kariéry, spustilo to vlnu reakcí. „Tři dny jsem nedal telefon z ruky,“ říká útočník z Příbrami.
V té s profesionálním fotbalem začínal i skončil, jinak oblékal dres Mladé Boleslavi, Českých Budějovic, Sparty, Zbrojovky Brno, Plzně, Olomouce, Teplic a Dukly. Zahrál si také za slovenský Ružomberok a belgický Lokeren.
Jak to berete, že po 522 zápasech na profesionální úrovni je konec?
Měl jsem radost, kolik zpráv od fanoušků mi přišlo. Na Instagramu to bylo šílené, tolik reakcí jsem neměl, ani když se narodily děti. Jinak ten pocit po konci je divný, ale takhle jsem se rozhodl a myslím, že už jsem udělal dobře.
Bylo to delší dobu plánované?
Jelikož jsme v Příbrami nedokázali společně fungovat, tak jsem nad tím nějaký čas přemýšlel. Bojoval jsem s trenérem, ono se to ví. Ještě jsem hrát chtěl, ale věděl jsem, že když v mých letech nenastupuju a nejsem na očích, bude těžké, aby si mě nějaký klub vzal. Týden po týdnu jsem věděl, že se blíží konec.
Mrzí vás, že zrovna v mateřské Příbrami byl konec kariéry pod trenérem Jiřím Kohoutem takhle hořký?
Ano, to mě mrzí nejvíc. Vloni jsem byl přemlouvaný, ať se vrátím domů, mohl jsem jít po angažmá v Dukle někam jinam. Šel jsem do Příbrami, věřil jsem tomu a dopadlo to takhle. Je to hrozné, jak se trenér ke mně jako k odchovanci zachoval, že mě úplně odstřelil. Mrzí mě to, ale patří to k fotbalu a je lepší, že se to stalo až na konci kariéry.
O co šlo? V této sezoně už jste v Příbrami chodil hrát jen za béčko.
Trénoval jsem s áčkem, měl jsem profesionální smlouvu, takže trenér mě nemohl dát do B-mužstva. O víkendu mě ale nebral na zápasy, poslal esemeskou, že jdu za béčko. Tak jsem si šel zahrát, mám fotbal rád a aspoň takhle jsem měl vytížení.
Ve zmíněném příspěvku na Instagramu jste děkoval všem trenérům kromě Kohouta. Prozradíte, proč jste měli problém?
Všichni v Příbrami viděli, jak se ten člověk choval. Třeba někdy řeknu víc, teď už bych to nerad rozebíral. Nechápu to, ale on taky to štěstí pořád mít nebude.
Tak pojďme k tomu pozitivnímu. Z devíti českých klubů se vám nejvíce dařilo v Brně. Čím to bylo?
Ani nevím. Celkově se nám tam s rodinou líbilo, byli jsme tam šťastní. Všechno si sedlo, jak mělo, i když jsem tam byl v těch „horších“ časech. Teď je Zbrojovka úplně na vzestupu a je to tam jiné. Ale mě tam lidi měli rádi, dařilo se mi. A když jsem někde byl spokojený a měl jsem důvěru trenéra, což v Brně platilo, tak se mi dařilo. I když jsem pár kol nedal gól, tak jsem pořád hrál, což je pro útočníka nejdůležitější.
Dokonce se chcete z Příbrami do Brna přestěhovat, že?
Udělali jsme si tam spoustu kamarádů a známých, zato v Příbrami jsme 12 let nežili. Odtud jsou už naopak naši kamarádi a známí pryč. Proto nás to více táhne do Brna, máme to tam zajeté.
Vyhovovalo vám v Brně, že se na vás spoléhalo? Ostatně právě tady jste nastřílel nejvíce gólů.
Každý to má asi jinak, ale já jsem to takhle měl. Jak u trenéra Ríši Dostálka, tak s Vencou Kotalem při prvním angažmá v Brně. Celý tým na mě spoléhal a to pro mě bylo důležité.
Prošel jste i velkokluby Spartu a Plzeň. Jaké to bylo tam, když jste prostoru naopak moc neměl?
I tak jsem vděčný, že jsem tam mohl hrát, že jsem si to vyzkoušel. Ve Spartě jsem byl jen půl roku, bylo to těžké, ale poznal jsem jiné světy. Byla tam strašná konkurence reprezentačních útočníků, složitě se přes ně dostávalo na hřiště, protože tam to měli zase oni tak, jak jsem říkal předtím. Měli důvěru a hráli pořád. Mně to ale nevadilo, v Plzni jsme vyhráli titul, nastoupil jsem do všech šesti zápasů ve skupině Ligy mistrů. Bylo to super.
Byla Liga mistrů v roce 2018 vrcholem kariéry, přestože jste neměl hlavní roli?
Ano, to je pro mě nejvíc. Do všech zápasů jsem zasáhl, chodil jsem jako první střídající místo Krmiho (Michaela Krmenčíka). Nastoupit na Realu Madrid, to v Česku jen tak někdo nemá. Na to se nezapomíná, sníte o tom odmala.
Pobavil mě váš výrok, že na to, jaký jste byl v mládí magor, udělal jste nakonec skvělou kariéru. Takže dneska se minulosti smějete?
Takhle to bylo. Vyrůstal jsem v době, kdy jsme bláznili všichni. Pravda, já byl trošku živější a občas mi to ulítlo. Měl jsem rád zábavu a pivo, byl jsem takový živel. Pak se to ale změnilo, po konci v Českých Budějovicích, kdy mi bylo pětadvacet. Od té doby jsem udělal kus práce a všechno se otočilo.
Tehdy přišel zlom? Měl jste za sebou podmíněný trest za rvačku, potíže s alkoholem a hazardem.
Tam už to byl vrchol všeho, byl jsem bez zábran. Když jsem v Budějovicích skončil, opravdu bylo načase se srovnat. Kariéra visela nad koncem, nikdo mě už nechtěl. Pan Starka si měl vzal domů do Příbrami, to bylo jediné angažmá, kde měli zájem. Musel jsem začít fungovat jinak, samozřejmě to nešlo hned. Ale otočilo se to a dopadlo nejlépe, jak mohlo.
Jak jste mluvil o důvěře trenérů, napadá mě, že třeba v Mladé Boleslavi pod Karlem Jarolímem jste to musel mít těžké, ne? To byl vyhlášený pes na disciplínu.
Ale já jsem pana Jarolíma zažil jen na přípravu. Zrovna jsem se do Boleslavi vracel po hostování ze Sparty, byl jsem její kmenový hráč. A bylo to pěkné, každý den na váhu a tohle všechno, těžké… (úsměv) Naštěstí mě z Boleslavi vykoupilo Brno. Nevím, jestli by to pod panem Jarolímem fungovalo.
Minulý týden na vás v podcastu MVP vzpomínali bývalí spoluhráči a Antonín Rosa říkal, že jste byl největší „přírodňák“. Opravdu jste to měl od přírody, že i přes horší životosprávu jste udělal takovou kariéru?
Asi ano. Kluci, kteří mě znají, vědí, že jsem nikdy nebyl v posilovně, že jsem si nikdy nepřidával. Mně to šlo samo, doopravdy. Odtrénoval jsem, šel jsem domů, takhle jsem žil. Zranění se mi vyhýbala. Anebo když jsem se zranil, tak v přípravě, což jsem měl štěstí. Pak jsem měl totiž klid a nemusel jsem trénovat.
Aha, takhle jste to bral.
(úsměv) Nastoupil jsem potom v prvním kole a jel jsem dál. Nikdy jsem velkou přípravu nepotřeboval. Je to zvláštní, ale je to tak. Někdy jsem hrál i se zraněními. V Příbrami třeba s tříselnou kýlou, to už jsem pak nedokopl z vápna do brány, ale pořád jsem hrál. V Budějovicích byly zase problémy s chrupavkou v koleni, až po sezoně jsem šel na operaci. Byl jsem schopný přes týden netrénovat, pak jít do zápasu a bylo to v klidu.
Nepřemýšlel jste někdy, kde jste mohl být, kdybyste se do tréninku naopak opřel více?
Ani ne, protože já jsem si to vyzkoušel v té Spartě a Plzni. Tam to bylo strašně profi, to jsem prostě musel i do té posilovny jít. A nějak mi to nešlo. Byl jsem utavený, bylo to zkrátka jiné. Kdežto kde jsem měl klid, tam mi to šlo.
Další bývalý spoluhráč Tomáš Kučera zase zmiňoval, že jste mohl den před zápasem po cestě autobusem vypít šest piv, ale pak vás na hřišti stejně nikdo neodstavil.
Tohle bylo, ale tyhle zážitky bych možná ještě nechal být. (úsměv) Nicméně je pravda, že někteří trenéři pivo tolerovali, když to bylo v normě. Samozřejmě jsme věděli, že nás další den čeká zápas. Moderní trenéři si mysleli, že se nepije, ale pije se všude. Teďka už jsou teda mlaďasové jiní, ale v té starší nebo střední generaci to přetrvává.
Často se mluví o tom, že u piva se navíc tvořila parta.
Jasně, takhle to bylo. Staří řekli, že se jde, tak se šlo a mlaďas nemohl říct ne. Fungovalo to ve všech klubech. Není tajemství, že Plzeň na vrcholu byla na tomhle postavená.
Váš problém byl ten, že jste postupně ztrácel kontrolu?
Přesně tak. Když se to přehnalo, tak už to nešlo zastavit. Pokračovalo to do ranních hodin, do dalších dní. Potom třeba unikly nějaké fotky a vznikaly průšvihy. Teď už to tak není, mladí kluci mají asi jiné záliby a i nonstopů a podobných podniků ubylo.
Je pravda, že jste pak v pozdější fázi kariéry přestal s pitím i kouřením, vaší další neřestí?
S kouřením ne, to jsem přestal až teď po kariéře. Zrovna mám asi 16 dní, kdy nekouřím. (smích) Jinak jsem celou kariéru kouřil, trenéři i majitelé to věděli. Samozřejmě jsem se před nimi neukazoval, ale na každém stadionu jsem měl svoje místečko, kam jsem si zalezl. Až teď jsem cigarety zničehonic zahodil a je to super.
A co alkohol?
Když jsem hrál v Brně, tak jsem rok a půl vůbec nepil. Teď si pivečko dám, mám ho rád. Ale nejradši si sám zajdu na hodinku sednout do hospody, u třech čtyřech piv si přečtu zprávy, vyčistím si hlavu. Tvrdý alkohol, ten nepiju už osm nebo devět let.
Jakou roli hrála v té přeměně rodina?
Samozřejmě obrovskou. S paní jsme se dali dohromady právě po těch Budějovicích. Nešlo to ze dne na den, měla se mnou práci, ale zvládla to. (smích) Vážně ze mě udělala jiného člověka, za což jí děkuju. Bez ní nevím, kde bych byl.
Konec profesionální kariéry je pořád čerstvý, ale hned pár dní nato jste hrál čtvrtou ligu za Lanžhot. Jak to vzniklo?
Je to práce pana Merty, s kterým se znám z Brna. Volali jsme si, věděl, že se chystá můj konec. Jako správný bafuňář nezahálel a hned na tom začal pracovat. Věděl, že se budeme vracet na jih Moravy, na ten popud jsem se domluvil s Lanžhotem. Jsem za to rád, čtvrtá liga má pořád svoji úroveň.
Z Příbrami je to ale pořádná dálka.
Taky doufám, že co nejrychleji prodáme dům a vrátíme se na Moravu, jak jsem říkal na začátku rozhovoru. Teď jezdím jen na zápasy, potom už budu v Lanžhotu s klukama normálně fungovat.
A jaký je další výhled do budoucnosti? Láká vás nějaká práce ve fotbalovém prostředí?
Chtěl bych u fotbalu zůstat, nějak se to řeší. Samozřejmě do práce musím, nehrál jsem deset let v Anglii. Musím se začlenit do normálního života, k tomu si kopnu čtvrtou ligu. Už se na to docela těším, protože jsem týden doma a rád bych něco dělal.
Co by to bylo za pozici a kde? Ve Zbrojovce?
Ještě nechci být konkrétní, teprve se o tom budeme bavit. Chtěl bych být nablízku kabině, jakoukoliv práci, kde se můžu nějak posouvat, bych přijal. Kdyby to bylo ve Zbrojovce, byl bych šťastný.