Houdiniho síla a obratnost byly pověstné. Ze svěrací kazajky se vyprostil i zavěšený hlavou dolů nad ulicí, ze zamčené bedny unikl pod vodou. Přihlížely tomu tisíce lidí. Jeden z návštěvníků jeho šatny si ale chtěl ověřit něco jiného: co vydrží kouzelníkovy břišní svaly?
Bylo 22. října 1926. Dvaapadesátiletý Houdini ležel na pohovce v montrealském divadle Princess Theatre a pročítal poštu. Student Samuel Smilovitz ho kreslil, další návštěvník, J. Gordon Whitehead, se vyptával. Je pravda, že snese i silné údery do břicha?
Houdini podle svědků souhlasil, že si jeho odolnost může vyzkoušet. Whitehead ho ale udeřil dřív, než se kouzelník stačil připravit. „Velmi silné rány jako kladivem,“ popsal později svědek Jacques Price. Viděl několik úderů. Zastavil je až Houdini gestem, že už má dost.
Návštěva přesto pokračovala. Smilovitz dál kreslil a Houdini se chystal na oběd. Později si však stěžoval na bolesti břicha. O devět dní později byl mrtvý.
Ze syna rabína králem pout
Než se z něj stal slavný Houdini, byl Erikem Weiszem, synem rabína z Budapešti. Narodil se 24. března 1874 a ve čtyřech letech přijel s rodinou do Spojených států. Vyrůstal ve Wisconsinu, později se přestěhovali do New Yorku.
Jméno si vypůjčil od francouzského kouzelníka Jeana-Eugèna Roberta-Houdina. Ke slávě ale vedla dlouhá cesta. S manželkou Bess, která s ním vystupovala, léta objížděli menší scény a čekali na příležitost.
Ta přišla v roce 1899. Manažer Martin Beck uviděl jeho číslo s pouty a zajistil mu vystoupení na předních amerických scénách. Následovala Evropa. „Král pout“ přijímal výzvy policistů i novinářů.
Samotné otevření zámku mu brzy nestačilo. Diváci měli vědět, co se stane, když to tentokrát nestihne. Nechával se zavřít do kovové nádoby na mléko naplněné vodou. Když číslo začali přebírat napodobitelé, přišel s další podívanou. V roce 1912 představil vodní celu: hlavou dolů ho spouštěli do nádrže s prosklenou stěnou. Pak ho zakryla opona a publiku nezbylo než čekat.
Připravoval se i doma. Nořil se do ledové vody ve vaně a Bess mu měřila čas. Podle pořadu American Experience vydržel bez dechu až tři minuty. Za jeho úniky ovšem nestála jen fyzická odolnost. Studoval zámky, znal jejich slabiny a obratně zacházel s ukrytými klíči. Diváci však viděli muže, kterého jako by nic nedokázalo zastavit.
V horečce odehrál poslední představení
Na podzim roku 1926 Houdini vystupoval se zraněným kotníkem. Turné nepřerušil ani po Whiteheadových ranách. Po sobotním představení v Montrealu se podle životopisce Adama Begleyho sotva převlékl. Přesto nastoupil do nočního vlaku do Detroitu.
V neděli 24. října ho v šatně prohlédl lékař. Měl bolesti břicha a horečku téměř 39 stupňů. Lékař vyslovil podezření na akutní zánět apendixu a doporučil nemocnici. Houdini místo toho odehrál představení. Bylo jeho poslední.
Potom odjel do hotelu, kam za ním přijel chirurg a znovu doporučil okamžitou hospitalizaci. Operaci podstoupil v pondělí 25. října. Chirurg našel prasklý apendix a hnis v břišní dutině. Infekci nezastavila ani další operace. Houdini zemřel 31. října 1926, na Halloween. Bylo mu 52 let.
Smrt vyvolala pochybnosti
Příčinou smrti byl podle lékařů zánět pobřišnice po prasknutí apendixu. Tehdejší lékaři ho však spojovali s ranami v šatně. Tuto verzi přijala i pojišťovna a Bess vyplatila dvojnásobné pojistné plnění za úmrtí následkem nehody. Příběh o studentově smrtící pěsti tím získal zdánlivě oficiální posvěcení.
Pozdější posouzení však souvislost zpochybnila. Životopisec Adam Begley upozorňuje, že Houdinimu nebylo dobře už před Whiteheadovou návštěvou. Zánětem tedy mohl trpět dřív a bolest přičítat úderům. Jisté je, že odkládal péči. Když ho operovali, infekce už byla rozšířená a antibiotika tehdy ještě nebyla běžně dostupná.
Podezření ale nezůstala u pěstí. Houdini si znepřátelil podvodná média: odhaloval jejich triky a před publikem opakoval údajné zázraky. Před Kongresem dokonce podpořil návrh na regulaci činnosti médií a věštců.
Když zemřel právě na Halloween, začalo se mluvit o pomstě. Neotrávil ho někdo? Nejednal Whitehead na něčí pokyn? Někteří spiritualisté podle Begleyho tvrdili, že studentovu pěst vedl rozhněvaný duch. Pro teorii o vraždě se ale nikdy nenašly žádné důkazy.
„Dobrou noc, Harry“
Další, téměř mystickou rovinu dodávala Houdiniho smrti dohoda s jeho manželkou Bess. Ještě za života se domluvili, že ten, kdo zemře první, se druhému zkusí ozvat. Sjednaný kód měl odhalit každého, kdo by si zprávu vymyslel.
Související
Bess to zkoušela deset let. Na Halloween roku 1936 pak na střeše hotelu Knickerbocker v Los Angeles uspořádala poslední velkou seanci. Ani tentokrát se nedočkala vzkazu, který by ji přesvědčil.
„Nevěřím, že se Houdini může vrátit ke mně nebo ke komukoli jinému,“ prohlásila. Pak čekání ukončila: „Je konec. Dobrou noc, Harry.“
VIDEO: Sledujte, jak senioři v nucené karanténě dokázali ocenit kouzlo komorního promítání filmu pro pamětníky na omítku domu.
Zdroje: Yale University Press, McGill, Time