Víc než o vztahy s muži jde o sesterské pouto. Film Rozum a cit má moderní štych – Aktuálně.cz

Už v prvním publikovaném románu, který vyšel roku 1811 anonymně pod označením „By a Lady“ (Napsáno dámou), lze rozpoznat charakteristické rysy tvorby Jane Austenové: psychologicky propracované ženské postavy, kritický pohled na manželství, majetkové poměry i postavení žen v tehdejší společnosti a jemnou ironii. Hlavním tématem příběhu je hledání rovnováhy mezi tím, co člověku ve společnosti svázané přísnými konvencemi radí hlava, a tím, po čem touží jeho srdce.

V autorčině životě lze s románem najít jisté paralely. Jane Austenová měla velmi blízký vztah se svou starší sestrou Cassandrou, která se stejně jako ona nikdy nevdala. Po smrti otce se Jane, Cassandra i jejich matka musely stěhovat do skromnějších podnájmů. A sama autorka možná ve dvaceti letech prožila – jak naznačuje v jednom dopise – milostné zklamání poté, co zřejmě z finančních důvodů záhy skončil její „prostopášný“ vánoční flirt s pohledným irským studentem práv Tomem Lefroyem.

Když spadnout, tak z velké výšky

Ústřední motiv knihy i nového filmu zosobňují dvě povahově odlišné sestry Dashwoodovy: rozvážná devatenáctiletá Elinor, která potlačuje své emoce, a o tři roky mladší nespoutaná Marianne řídící se zásadou: „Mám-li spadnout, tak z velké výšky.“ Po smrti otce jsou obě dívky nuceny opustit rozlehlé rodinné sídlo v Sussexu a společně s matkou a mladší sestrou Margaret se přestěhovat na devonshirský venkov do kamenného domku, který jim poskytli vzdálení příbuzní. 

Obě sestry krátce po sobě potkají muže, do nichž se zamilují. Zatímco Elinor se snaží skrývat svou náklonnost k ostýchavému Edwardovi, bratrovi své nevlastní švagrové, z Marianne roztoužené emoce sálají zcela bez zábran. Přitažlivý mladík Willoughby, s nímž se seznámí poté, co si podvrtne kotník, však skrývá temné tajemství. 

Filmová novinka osmatřicetileté britské režisérky Georgie Oakleyové, která na sebe před čtyřmi lety upozornila lesbickým dramatem Blue Jean, se v klíčových událostech poměrně věrně drží předlohy. Australská scenáristka Diana Reidová na plátno přenesla řadu původních dialogů, zároveň ale upravila několik detailů, čímž částečně dodala větší věrohodnost méně přesvědčivým místům v románu. 

Nejde přitom jen o okolnosti Edwardových tajných zásnub či Willoughbyho provinění. Důležitější je nově přidaná scéna souboje mezi čestným plukovníkem Brandonem a Willoughbym, o němž se Jane Austenová zmiňuje jen dvěma větami. Jejich duel ve filmu získává nový význam – pomáhá Marianne romanticky přehodnotit pohled na muže, jehož považovala za nudného nápadníka bez špetky vášně. 

Odlišné je také finále příběhu. Ve filmu se sice hovoří o sňatcích z rozumu několika vedlejších postav, na rozdíl od předlohy i od idylické adaptace Anga Leeho se však jeho otevřený konec obejde bez dvou svatebních obřadů. 

Rozevláté vlasy i sukně

Zásadně se proměnily ústřední postavy. Jejich charaktery nejsou zdaleka tak kontrastní jako v románu nebo v předchozím filmu. Elinor je aktivnější a nedává svým emocím průchod až v závěru, ale již v několika dřívějších scénách. Marianne sice po hořkém zklamání citově dozrává, zároveň se však zcela nevzdává svých romantických představ. 

Obě dívky, které se s dlouhými rozevlátými vlasy i sukněmi toulají po větrem ošlehaných loukách a lesích, jsou ve filmu silně spjaty s přírodou. Rozdíly v jejich povahách i temperamentu ale režisérka nejvýrazněji zachycuje v tanečních scénách. Zatímco na bujaré venkovské tancovačce živelná Marianne za zvuku místní tradiční hudby ovládne parket, na mnohem formálnějším londýnském plese se Elinor stává ztělesněním zdrženlivé elegance. 

Režisérka stírá věkové rozdíly mezi postavami, a to nejen mezi oběma staršími sestrami, ale také mezi nimi a jejich nejmladší sestrou i matkou. Tím se film odlišuje od adaptace Anga Leeho, v níž Elinor ztvárnila šestatřicetiletá Emma Thompsonová a Marianne tehdy takřka dvacetiletá Kate Winsletová. Jejich nové herecké představitelky, Daisy Edgar-Jonesová a Esmé Creed-Milesová, sice už také nejsou teenagerky, díky bezprostředním a empatickým výkonům, z nichž vyzařuje mladistvá vitalita, jim však věk jejich postav lze věřit. 

Ženská sounáležitost v regentské Anglii

S věkovou blízkostí obou protagonistek přirozeně koresponduje jejich vzájemné porozumění. Georgia Oakleyová nestaví do popředí romantické vztahy s muži, nýbrž intenzivní sesterské pouto. V obecnější rovině zdůrazňuje ženskou spřízněnost a sounáležitost v regentském období, kdy byly ženy v mnoha ohledech ekonomicky závislé na mužích a jejich možnosti rozhodovat o vlastním životě i partnerských vztazích byly značně omezené. 

To vše se promítá do celkového vyznění i atmosféry filmu, který je melancholičtější a zemitější než hřejivě prosluněná, malebná a ironickým humorem jiskřící adaptace z roku 1995. Odlišná je i vizuální stránka obou filmů. Zatímco starší snímek září barvami, letošní adaptace pracuje s mnohem tlumenější paletou. 

V Leeově přepisu se nad postavami často klene jasná obloha a ženy nosí noblesní barevné kostýmy zdobené krajkami a výšivkami. V nové verzi je nebe pošmourné a řada interiérových scén se odehrává za tmy, sporadicky osvětlené mihotavým svitem svíček. Dívky se oblékají do mnohem prostších, volně splývajících monochromatických šatů, které podtrhují finanční i společenský úpadek jejich rodiny. 

Záměr režisérky natočit Rozum a cit pro novou generaci diváků vyvolával před premiérou nedůvěru. Navzdory několika nedostatkům – například představitelé mužských postav, už v románu podřízených ženské perspektivě vyprávění, zůstávají zcela ve stínu svých kolegyň – se ale takové obavy ukázaly zbytečné. 

Leeovu adaptaci, která zachovává starosvětský duch románu, drama sice nepřekonává, je však jejím důstojným protějškem. Georgia Oakleyová dokázala filmu vtisknout moderní, svěží a – v kontextu do jisté míry idealizovaného světa Jane Austenové – také „realističtější“ podobu, aniž by přitom literární klasiku znesvětila.