„Kamarád fotograf tu v divokých devadesátkách koupil chalupu, a než ji zase prodal, párkrát jsem u něj byl. A zrovna kousek odtud byla k dispozici tahle chalupa, kterou jsem pořídil za 400 tisíc i s kouskem lesa. Byla ve strašném stavu, ale mně se to líbilo, protože měla look jako z béčkových hororů, které mám tak rád,“ vzpomíná grafik Michal Klega.
Psal se rok 2001 a Klega měl o rekonstrukci poměrně jednoduchou představu. Dva roky práce, několik set tisíc korun a bude hotovo. Jenže ze zdánlivě krátkého projektu se stal proces, který pokračuje dodnes. Dům postupně opravoval, měnil jeho podobu a zároveň zjišťoval, co všechno se za silnými zdmi a kolem stavení dochovalo.
Související
Dnes už chalupa vypadá úplně jinak. Funguje jako ubytování pro rodiny, skupiny i firemní teambuildingy, má koupací jezírko, vinárnu a místo až pro 17 lidí. Přesto si podle svého majitele zachovala něco z atmosféry, která ho k ní před lety přitáhla.
K hororovému vzhledu domu Klega přidal příběhy, které měly hosty pobavit a podpořit pověst neobvyklého místa. Některé byly založené na skutečnosti, jiné si vymyslel. Pak ale během rekonstrukce narazil na něco jiného.
Urna neznámého nebožtíka
Klega přiznává, že duchařská legenda kolem chalupy nevznikla sama od sebe. Část příběhu si vymyslel, tajemno podle něj k takovému domu jednoduše patří a může být pro hosty stejně lákavé jako jeho moderní vybavení.
„Tajemno je trendy. V kině dáte za béčkový horor s popcornem s rodinou víc než tisícovku, tady je strašení v ceně a rozhodně je v kategorii A+,“ říká se smíchem. Ne všechno, co se kolem chalupy vypráví, je ale podle něj fikce. Při vyklízení domu totiž našel něco skutečně zvláštního. Německou urnu s popelem.
Při rekonstrukci nacházel Klega hlavně předměty z minulých desetiletí – staré noviny, potravinové lístky nebo věci z doby socialismu. Pak objevil urnu.
„Neměla žádné jméno, jen číslo,“ říká. Uložil ji do částečně opravené světnice. Měla tam podle něj zůstat, než pro ni najde důstojnější místo. Jenže při rekonstrukci potřeboval nádobu na impregnaci trámů. „Pár starých hrnců tu bylo, ale tekly, pak necky a lavor, oboje moc velké. Můj zrak padl na urnu.“ A tak ji použil. „Provedl jsem pietní rozptyl v kopřivách a jal se míchat chemikálie.“ Pak na celou věc zapomněl. Do doby, než se mu zdál sen, který zásadně změnil jeho vztah k chalupě.
Noc, na kterou nezapomene
V pátek měl odjet na chalupu. V noci předtím se mu ale zdálo, že pod kamenným schodištěm objevil ukrytý poklop. Pod ním vedly schody do hlubokého sklepa, o kterém neměl tušení. „Dolů vidět nebylo, jen tam fosforeskovala mlhavá záře, asi jako Čerenkovovo záření v jaderném reaktoru. Sestupoval jsem obezřetně po schodech dolů a čím dál větší strach mě drtil v plicích. Až jsem se probudil, zborcený ledovým potem.“ Znovu usnul.
A sen pokračoval. „Opět jsem sestupoval níž do hlubin sklepení, záře byla jasnější a ta abstraktní hrůza silnější a silnější. A zase probuzení a zase krůpěje potu.“ Přičítal to své zálibě v hororech. Jenže pak se mu stejný sen zdál potřetí. „Sestupoval jsem níž, záře už naplnila celý prostor, sáhla na mne ledová ruka strachu a já se zase probral. Tentokrát už poměrně vyděšen.“ Bylo kolem šesté ráno. Klega už raději znovu neusnul a vyrazil do práce.
A pak přišli smrtihlavi
Pracovní den proběhl normálně. Když se odpoledne blížila čtvrtá hodina, ostatní zaměstnanci odešli domů. Klega zůstal poslední. Když konečně vyšel z pražské kanceláře, čekalo ho něco, co do celého příběhu podle něj zapadlo až příliš dobře. „Vyjdu před dům, měli jsme krásnou vilku s předzahrádkou na Vinohradech, prakticky v centru Prahy. Sahám na kliku a strnu: na brance seděli dva výstavní smrtihlavi – noční motýli, vzácní i ve volné přírodě, natož v centru metropole!“ A jeho rozhodnutí pro další dny bylo rychlé. „No, tenhle víkend jsem raději trávil v bytě a na chalupu nejel.“ Zda šlo o náhodu, sílu sugesce, nebo jen kombinaci podivných okolností, Klega neřeší. Duch byl ostatně původně jeho vlastní nápad. Tenhle zážitek ale podle něj skutečný byl.
Dvacet let rekonstrukce
Strašidelný příběh je přitom jen jedna část života domu. Mnohem větší část představuje dlouhá rekonstrukce. „Dělám všechno sám, takže se to vleče. A taky pořád všechno předělávám, zrodí se nápad a většinou právě za dlouhých podzimních nocí mám neodbytné nutkání ho hned realizovat.“ Technicky nejnáročnější pro něj byla mimo jiné snaha prorazit kamennou zeď kvůli potrubí topení.
„Prakticky všechno jsem se naučil za pochodu, protože jsem nic neuměl,“ směje se. Z rozpadajícího se stavení je dnes pohodlné ubytování. Klega ale atmosféru původního domu zachoval. A s ní i trochu toho tajemna. Když se ho zeptáte, jestli se dnes večer v chalupě cítí sám, odpoví po svém: „Tady nejsem nikdy sám.“ A jak vyřešit, kdyby se snad některý z hostů bál, že na „strašidelné“ chalupě neusne? Michal radí jasně: „Dejte si rohypnol!“
Zdroj: autorský článek