Voselno, jak místní říkají, je malá obec se zhruba pěti sty obyvateli, které už od roku 1990 starostuje Pavel Kašpárek. Ten se v roce 2011 stal také Starostou roku a Úsilné o tři roky později také jihočeskou Vesnicí roku.
Postavit tu obecní pec Pavla Kašpárka napadlo už před víc než dvaceti lety, když je vídal na italském a řeckém venkově. Zrealizovat tento nápad se podařilo až v roce 2022, když se obci podařilo získat dotaci na stavbu komunitního centra, jehož součástí pec dnes je.
Související
„U nás jsou velmi aktivní a společenští obyvatelé, pořádáme poutě, posvícení, bály a spoustu dalších akcí, ke kterým jsme potřebovali zázemí,“ říká Pavel Kašpárek.
„Obecní pec někomu nejdřív připadala trochu zbytečná, ale když zjistili, že se v ní pak dá upéct i maso, tak změnili názor,“ směje se.
My jsme na jedno takové pečení během upršené říjnové soboty vyrazili. Když jsme v osm ráno do vesničky u Českých Budějovic dojeli, pec už byla skoro roztopená a těsto na placky, housky a buchty nakynuté.
Hrst mouky místo teploměru
Začíná se tu totiž v půl šesté ráno, kdy se rozdělá oheň v peci, která se žhavými uhlíky celá nahřeje. Když je dostatečně horká, uhlíky se vymetou, a peče se pak už jen na naakumulované teplo.
„Jak poznat tak akorát roztopenou pec? Hodí se do ní hrst mouky. Když shoří, je ještě moc horká, když jen zhnědne, je tam dvě stě padesát stupňů,“ vysvětluje mi starosta poučku, kterou kdysi dostali od Augustina Sobotoviče, pekaře, který jim pomáhal pec stavět.
Augustin Sobotovič byl uznávaný český pekař, který roky pekl ve staré obecní peci v šumavské Lenoře. Každý měsíc pekl pro veřejnost a na lidi se prý vždycky hrozně těšil. Během dne jsem jeho jméno slyšela snad od každého – a vždy s neskrývaným obdivem.
„Plechy s pečivem jdou jako první, aby v peci trochu srazily teplotu. Pak přijdou dvě várky chleba a nakonec sladké,“ vysvětluje mi Radim Lehečka, který se od Augustina Sobotoviče učil pec roztápět a starat se o ni.
Kromě pece se v Úsilném stará i o děti u dobrovolných hasičů, je v zastupitelstvu a trénoval i fotbal.
Video: Podívejte na reportáž o pečení v komunitní obecní peci
Koncert se čtyřmetrovou lopatou
Zatímco vevnitř pomáháme plést housky a plnit buchty, venku u pece už se Radim se svými pomocníky nestíhá otáčet, protože je čas do pece sázet první plechy.
Už samo sázení je koncert pro oči: vzhledem k velikosti pece na to má skoro čtyřmetrovou lopatu a je vidět, že všichni jsou tu sehraný tým.
„Ta obří lopata je vlastně trochu důvod, proč sem jezdíme péct, i když jsme z vedlejších Nemanic,“ říká mi Šárka Fialová. „Byla jsem tu tehdy v obchodě, kde stála opřená o zeď, tak jsem se podivovala, co to je obří lopatu, a dozvěděla se o obecní peci.“
Šárka a její manžel Michal jsou oba vyučení pekaři, takže pečení mají tak trochu na povel a ostatním v případě potřeby pomáhají a radí.
Michal se pekařině věnoval 16 let, Šárka ale ze zdravotních důvodů musela po čtyřech letech bílou zástěru pověsit na hřebík a do Úsilného si teď jezdí zapéct pro radost, protože tuhle práci vždycky měla ráda.
Ostatně, ať už se tu zeptáte kohokoliv – včetně náctiletých účastníků – proč v sobotu ráno místo přispání si vstávají brzy ráno, aby zadarmo zadělávali těsto a pekli housky, odpověď je stejná.
Protože je to baví, potkají se tu s partou dalších skvělých lidí, popovídají si a zkrátka stráví den s přáteli. Že odpoledne už všechny bolí nohy i záda a ještě na ně čeká úklid, tu nikomu nevadí.
Kdo hledá, najde – i pecaře
Cesta k peci ale nebyla úplně jednoduchá. I když už byly zajištěné finance, tři čtvrtě roku Pavel Kašpárek sháněl pecaře, který by pec vůbec uměl postavit.
Nakonec se mu ozval pecař a kamnář Viktor Valas z vedlejší obce Hůry s tím, že takhle velkou pec sice ještě nestavěl, ale že si s tím poradí. „Byla to moje první a zatím tedy taky poslední takhle velká pec,“ přiznává pecař, který si dneska pro čerstvý chleba taky přijel.
Na podzim se pec dostavěla, přes zimu se nechala vyzrát a v dubnu 2022 se peklo poprvé. Pravidelný rytmus pečení ve Voselnu nemají, i když původní plán takový byl.
„Sejdeme se méně často, než bychom si představovali, ale jak se udělá pravidlo, tak to přestane fungovat,“ glosuje se smíchem Michal, zatímco rukama zadělává várku tuhého chlebového těsta z víc než osmi kilo mouky.
Kdo dřív přijde, ten má buchty
Čas tu plyne jiným tempem a na stolech podél oken zdejší kuchyně, pekárny a komunitního centra v jednom zatím školáci chystají provizorní krámek.
Je potřeba připravit cedulku s cenami, do košíků narovnat placky potřené česnekovým olejem, kousky pizzy a vychladlé housky.
„Musím si tu nachystat ještě druhou rukavici, ať tou od placek nesahám na housky a není všechno od česneku,“ zaslechnu od školou povinných slečen a jednoho chlapce, kteří se chystají na prodej.
Obavy, že v tom úmorném dešti, který od rána z oblohy teče téměř proudem, nikdo pro chleba nepřijde, se ale za chvíli začnou rozpouštět. Když už po jedné hodině dorazí první zájemci, aspoň poklábosí, na čerstvě vyndaný pecen ještě chvíli počkají a slíbí, že se pak ještě staví pro buchty.
„Oficiální“ prodej začíná ve dvě hodiny, po půl druhé už se ale začíná tvořit fronta a ve dvě je polovina pečiva pryč. Buchty se z pekáčů skládají rovnou do prodejních sáčků a mizí rychlostí blesku.
„Někdy tu ve dvě není už skoro nic,“ říkají mi Veronika s Katkou, další dvě pekařky, které mažou krajíce chleba škvarkovou pomazánkou.
Venku zatím u stolečku sedí zdejší seniorky, které se fotit nechtěly, ale ochotně mi vyprávějí, jak si nenechají ujít žádné pečení a hlavně ať nechci vědět, co jim chutná nejvíc, protože jim tady chutná úplně všechno. Dámy zkušeně přišly s předstihem a tak patří k těm šťastlivcům, na které vyšly i buchty.
Související
V půl třetí je téměř vyprodáno: přes 50 bochníků chleba, přes 350 housek a bezpočet plechů plných placek a pizz. „Na svatého Martina budeme v peci péct husy, tak se stavte,“ loučí se s námi pekaři.
Když totiž s touhle partou skvělých lidí den strávíte, tak pochopíte, proč jim nevadí si o víkendu přivstat a péct housky pro sousedy.
Zdroj: autorský článek