Za architekturou ticha. V autě, které jezdí za 5,2 litru, a přitom vypadá jako sportovní GT – Aktuálně.cz

Po 1980 kilometrech mezi Rakouskem a Švýcarskem začalo být čím dál jasnější, kde je její největší talent. Nemusí být hlavní atrakcí cesty, a přitom vším, čím je, umí vytvořit zdánlivě samozřejmý zážitek z cestování.

Na první pohled je vlastně zvláštní, že Honda vůbec znovu použila jméno Prelude. Předchozí generace byla auta jiné doby. Lehčí, technicky velmi zajímavá, často trochu drzá. Kupé z časů, kdy Japonci uměli vyrábět i mechanicky odvážné vozy se sportovním charakterem.

Nová Prelude ale není nostalgická replika devadesátých let, zároveň to není jen další generické SUV, pro které značka použila slavné jméno ze svého osobního trezoru – což dnes mnohé automobilky tak zhusta dělají.

Nová Prelude nepředstírá, že by mělo jít o sportovní auto staré školy, a přitom důstojně pokračuje ve šlépějích svých předchůdců. Vzniklo něco mnohem dospělejšího, něco jako tiché GT pro současnou dobu, kdy největší luxus často není výkon, ale klid.

Možná proto dávala takový smysl právě na cestě za architekturou. Už i design nové Prelude je záměrně zdrženlivý, skoro až antiteatrální, a právě v tom se potkává s celou logikou našeho výletu.

První zastávkou na naší cestě bylo Rakousko a projekt Bus:Stop v Krumbachu. Jde o celkem sedm autobusových zastávek rozesetých mezi kopci a loukami. Na papíře téměř absurdní důvod k několikahodinové cestě autem, a právě proto mají takové kouzlo.

Místní obec oslovila architekty z celého světa, konkrétně kanceláře z Norska, Japonska, Chile nebo Belgie, aby navrhli něco tak obyčejného, jako je autobusová zastávka. Výsledkem jsou malé architektonické skvosty.

Jedna zastávka připomíná dřevěnou kapli otevřenou do údolí, jiná působí jako minimalistická rozhledna, další jako jehlan kopírující alpské vrcholky v dáli. Všechny spojuje zvláštní zdrženlivost.

I tím ladí s Prelude. V době elektrických hypersedanů a sportovních SUV s výkonem menší elektrárny přijíždí Honda s kupé, které není posedlé vlastním výkonem a místo dramatických čísel řeší plynulost.

Technicky je zajímavá, pod dlouhou přední kapotou pracuje hybridní soustava známá z Civicu, jen naladěná sportovněji na 184 koní a 315 Nm. Základ tvoří atmosférický dvoulitrový čtyřválec pracující v Atkinsonově cyklu, který doplňuje dvojice elektromotorů a malá lithium-iontová baterie.

Celý systém funguje jinak než většina běžných hybridů. Ve většině situací totiž kola nepohání přímo spalovací motor, ale trakční elektromotor s okamžitým nástupem točivého momentu. Benzinový dvoulitr často funguje jen jako generátor elektřiny a až při vyšších rychlostech se přes spojku mechanicky propojí s přední nápravou.

Prelude tak na silnici působí lehce a samozřejmě, ve městě se rozjíždí elektricky hladce, bez vibrací a cukání, na okreskách zase umí překvapit tím, jak přirozeně reaguje na plyn. Honda navíc přidala systém S+ Shift, který simuluje klasické řazení převodů pomocí práce elektromotorů, zvuku i reakce plynu.

Zní to jako marketingová hračka, ale ve skutečnosti to autu při jízdě vrací něco, co mnoha hybridům chybí. Nutno ale přiznat, že motor je pak ve vyšších otáčkách docela hlučný, a také nečekejte výkony supersportu, spíš charakter příjemně svižného GT.

Po stovkách kilometrů člověk stejně začne oceňovat úplně jiné věci než při krátké testovací jízdě. Jak auto filtruje nekvalitní asfalt, jak fungují sedadla po osmi hodinách za volantem a jak působí při dálničním tempu nebo v bočním větru mezi Alpami. A Prelude je v tomhle téměř dokonale vyvážená, není tvrdá, nepůsobí jako sportovní náčiní posedlé stabilitou za každou cenu. Ale zároveň se nikdy nerozplizne do nepříjemné měkkosti.

Honda podvozky umí už desítky let a tady je to znovu vidět. Prelude stojí na platformě Civicu, ale dostala širší rozchod kol, adaptivněji naladěný podvozek a výrazně tužší karoserii. Auto působí lehčeji, než ve skutečnosti se svou půldruhou tunou je.

V rychlých táhlých zatáčkách se opře o vnější kola, nenervózní, není přehnaně ostré, ale přesné. Spíš než sportovní kupé opravdu připomíná stará evropská GT auta, jejichž hlavním úkolem nebylo ohromit na okruhu, ale elegantně a nenuceně spojovat města.

Zumthorovo ticho

Ze severního Rakouska jsme pokračovali do Švýcarska. A tam se celá cesta začala proměňovat v architektonickou esej o tichu.

Málokterý architekt s ním pracuje tak dobře jako Peter Zumthor, ostatně proto se mu také „architekt ticha“ přezdívá. Jeho stavby nejsou ikonické v klasickém smyslu, někdy působí tak jednoduše, že vás na první pohled hned neohromí. Nevnucují se krajině, ale pomalu z ní vyrůstají.

Třeba jako Kaple sv. Benedikta ve švýcarském kantonu Graubünden. Stavba, která působí až asketicky, ale právě v tom je její síla. Dřevěná konstrukce stojí na místě původní kaple zničené lavinou a tvarově i materiálově z ní vychází, aniž by ji kopírovala.

Interiér je jednoduchý, s jemně modelovaným světlem, které se do prostoru dostává jen skrze výjimečnou střechu. Má neskutečnou atmosféru.

Vyrazili jsme také k Žlutému domu ve Flimsu, který je ale ve skutečnosti bílý. Jde o zdánlivě obyčejný historický dům zbavený všeho zbytečného. Architekt Valerio Olgiati odstranil dekorace, zjednodušil fasádu a výsledkem je objekt, který působí skoro abstraktně a v ostrém horském světle vypadal až neskutečně čistě. Vedle něj stojící Prelude se svou nízkou siluetou, dlouhou kapotou a téměř až italsky elegantní linií střechy působí podobně samozřejmě.

Během dalších dní jsme zastavili u archeologického centra v Churu, kde Zumthor nechal současnou architekturu téměř rozpustit mezi historickými zdmi města.

Pak následoval Železný dům v Schanfu, opět od výjimečného Olgiatiho, jehož industriální kovová fasáda působí v alpské krajině téměř cize, a nakonec netradiční evangelický betonový kostel svatého Martina v Cazis.

Nejvíc se ale charakter auta ukázal v Alpách. Přes Oberalppass mezi Ruerasem a Andermattem ještě krajnici lemovaly několikametrové bariéry sněhu. Silnici tu prohrábnou pro veřejnost právě až na začátku května, zatímco o pár zatáček níž už byly zelené louky a první cyklisté. Prelude tu působila jako auto, které řidiče neprovokuje k útoku na další zatáčku, ale jako nenucený společník.

A zároveň překvapovala spotřebou. Během celé téměř dvoutisícové trasy kombinující města, dálnice i horské průsmyky se držela na 5,2 litrech, což je číslo, které by ještě před pár lety u podobného auta působilo absurdně. Ve městě navíc Prelude bez problémů jezdila 4,9 litru. Rychlý přesun na zpáteční cestě po německé dálnici pak nakonec skóre zhoršil na celkových 5,4 litru.

Související

36 fotografiíProhlédnout si 36 fotografií

Technická inteligence nemusí být okázalá a nemusí mít ani gigantickou baterii. Stačí, když všechno funguje promyšleně.

Mezi všemi těmi architektonickými zastávkami začalo být jasné, co vlastně nová Prelude představuje. Není to sporťák v klasickém slova smyslu. Zrychlení na stovku za 8,2 sekundy není to číslo, kolem kterého by bylo celé auto postavené.

Po pěti dnech za volantem z něj nebolí záda, nepůsobí nervózně a nesnaží se řidiče permanentně přesvědčovat o své výjimečnosti. Je to mimořádně dobře naladěné auto pro dva lidi a dlouhou cestu.

Honda Prelude

Pro dva opravdu doslova. Zadní sedadla jsou spíš formální. S nohama ani hlavou by tam nikdo dobrovolně absolvovat švýcarský road trip nechtěl. Jenže právě to dává Prelude zvláštní čistotu charakteru. Není to kompromis snažící se být kupé, sedanem i rodinným autem zároveň. Je to zajímavé GT.

Po 1980 kilometrech tak nakonec nezůstává vzpomínka na výkon ani technické parametry, ale harmonii mezi autem, krajinou a architekturou. Prelude umí být svižná, když je to potřeba, mimořádně úsporná téměř pořád a pohodlná absolutně neustále.