Zajatí Afričané popisují, jak je Rusko naverbovalo — ČT24 — Česká televize

Prince říká, že se do ruské armády stejně jako na frontu dostal v důsledku podvodu. A jeho příběh rozhodně není ojedinělý. Podle Koordinačního velitelství pro zacházení s válečnými zajatci Moskva naverbovala téměř tři tisíce lidí ze 37 afrických zemí. Ani to však není úplný obraz, protože tato čísla vycházejí z potvrzených případů účasti cizinců v bojových operacích nebo jejich zajetí.

Nábor občanů afrických zemí do ruské armády ze strany Kremlu nabývá masového měřítka. Rekruti z Keni, Egypta, Kamerunu, Ghany, Nigérie, Ugandy, Alžírska, Mali a dalších afrických zemí nadále cestují do Ruska v naději, že si snadno vydělají peníze. Nakonec se však ocitají na frontě. Vysvětlujeme, proč k tomu dochází a jak obvykle vypadá cesta afrického rekruta – od prvotního nápadu odjet do Ruska až po jeho skončení v táboře pro válečné zajatce.

Důležitá poznámka: Respondenti Suspilne, kteří jsou válečnými zajatci, s rozhovorem dobrovolně souhlasili. Tyto rozhovory proběhly během jejich zajetí. Web Suspilne nemohl nezávisle ověřit pravdivost jejich výpovědí.

Hledání příležitostí

Všechno to začalo v roce 2023. V té době museli Rusové najít rychlé řešení problému nedostatku vojenského personálu ve svých ozbrojených silách, aby mohli pokračovat ve válce. Kreml zahájil systematickou kampaň na nábor lidí do armády, přičemž se zpočátku zaměřil na historické spojence Ruska a země takzvaného „globálního Jihu“ – zejména na Afriku.

Pokusy o nábor Afričanů do války ve skutečnosti začaly již v prvním roce plnohodnotného válečného konfliktu. V té době se Rusko snažilo oslovit Afričany, kteří se již nacházeli na jeho území – studenty ruských univerzit nebo migranty bez dokladů. Teprve od roku 2023 se však náborové programy začaly šířit přímo do samotné Afriky.

Tyto podrobnosti známe z rozsáhlého vyšetřování v rámci projektu All Eyes on Wagner (Všechny oči na Wagnera), které provedla organizace INPACT a jehož výsledky byly zveřejněny v únoru letošního roku. V tu chvíli nabral příběh ještě větší rozměr: zatímco dříve se mluvilo o ojedinělých případech náboru, nyní jich jsou tisíce. Lou Osborne, výzkumnice tohoto projektu, říká: „Rusko dovedně využívá skutečnosti, že je pro místní obyvatele obtížné cestovat kamkoli mimo Afriku.“

„Snaží se vykreslit fantastický obraz toho, jaké to je žít v Rusku. Představují ho jako zemi plnou příležitostí, kde můžete potkat krásné dívky a kde je spousta pracovních míst a možností, jak si zlepšit společenské postavení,“ říká Osborne. „A pak nabízejí velmi vysokou částku, kterou podle našich pozorování lidé ve skutečnosti nikdy nedostanou.“

Pro některé Afričany je to navíc šance nadobro opustit svou zemi se všemi jejími problémy a chudobou – a stát se ruským občanem. Osborne uvádí, že Rusové nabízejí cizincům pas již po jednom roce služby. A někteří jej skutečně získají. Ale pouze pokud přežijí: podle odhadů Osborne a jejích kolegů služba Afričana na bojišti rusko-ukrajinské války zřídka přesahuje šest měsíců. Bojovník buď zemře, nebo je zajat.

Petro Jatsenko, mluvčí Koordinačního štábu pro zacházení s válečnými zajatci při Hlavním zpravodajském ředitelství ukrajinského ministerstva obrany, uvádí, že zdaleka ne všichni Afričané slíbené pasy dostávají.

„Jsou však pevně přesvědčeni, že mají účty v ruských bankách. A že zatímco jsou tady v táboře, na tyto účty proudí velké sumy peněz. Proto se většina z nich nechce vrátit do své vlastní země, ale do Ruska, jako by byli ruští občané. Aby, jak říkají, mohli na ty peníze dosáhnout,“ říká Jatsenko.

Analytici, kteří se zabývají náborem Afričanů do ruské armády, stejně jako váleční zajatci, s nimiž redaktoři Suspilne hovořili, zdůrazňují, že rozhodujícími faktory, které je přiměly vydat se do Ruska navzdory všem rizikům, byly peníze a naděje na lepší život.

Například v Ghaně, domovské zemi Prince, průměrný měsíční plat nepřesahuje 330 dolarů. To nestačilo na uživení rodiny se čtyřmi dětmi. Čtyři roky pracoval v Dubaji — i když se mu tam nikdy nepodařilo najít práci s důstojným platem. Na otázku, kolik mu v Rusku slíbili, se Prince vyhýbá přímé odpovědi. Říká, že přesnou částku nepochopil, protože byla uvedena v ruských rublech.

„O Rusku jsem nic nevěděl. V Dubaji jsem pracoval jako bezpečnostní strážce ve dne v noci; přišel jsem z práce domů, vyspal se – a pak jsem se hned vrátil do práce. Neměl jsem čas sledovat žádné televizní kanály, prohlížet si sociální sítě ani se dozvědět něco o válce,“ vysvětluje muž. Dodává: „Nabídka z Ruska se mi zdála velmi lákavá, tak jsem odjel.“

Tatinda Taririye, 37letý muž ze Zimbabwe, ve svém vyprávění podrobněji popisuje, jak a proč se vlastně ocitl v Rusku. Uvádí, že ho hned na začátku varovali, že bude muset nastoupit do armády, ale údajně mu slíbili, že ho nepošlou na frontu. K rozhodnutí mu pomohla i slíbená částka peněz.

„Nejprve mi do e-mailové schránky přišla reklama. Poté mi na sociálních sítích přišla zpráva, ve které stálo: Jsem z Ruska. Nabízíme pracovní místa a turistická víza. Můžete sem přijet jako turista – a pokud se vám tu bude líbit, můžeme vám nabídnout práci. V současné době máme volná místa v armádě, ale budeš pracovat ve vojenském táboře a do války tě nepošleme. A za rok ti dáme pas a vrátíš se do své vlastní země,“ vypráví Tatinda, jak ho nalákali.

Uvádí, že neměl v úmyslu získat občanství Ruské federace. Hlavním motivem byl slíbený „bonus“ – dvacet tisíc dolarů, které měl údajně obdržet do dvou týdnů od podpisu smlouvy.

Nigérie patří mezi hlavní země, z nichž pocházejí rekruti pro Rusko. Philip Obaji je přední nigerijský novinář, který psal o masových vraždách, znásilňování, mučení a dalších zvěrstvech páchaných ruskými polovojenskými skupinami v Africe. Říká: „Nigérie je nejlidnatější zemí v regionu a vzhledem k tomu, jak aktivně tam Rusko rozvíjí svou náborovou síť, není počet Nigerijců bojujících na ruské straně nijak překvapivý.“

Minimální mzda v Nigérii se pohybuje kolem padesáti dolarů měsíčně. Porovnejte to se sliby výdělku přes tři tisíce dolarů měsíčně, které lidem před odjezdem slibují. V Africe je jen málo lidí, kteří by tuto příležitost nechtěli využít. „Lidé přemýšlejí o tom, jak moc to změní jejich životy i životy jejich rodin,“ popisuje Obaji.

Novinář poukazuje na to, že v Africe je běžné, že odpovědnost za obživu celé rodiny o pěti či šesti členech leží na bedrech jediného člověka. Není výjimkou, že starší bratři musí hradit vzdělání svých mladších bratrů a sester, či dokonce finančně podporovat vzdálené příbuzné.

Osborne uvádí, že ideologické přesvědčení a touha podpořit Rusko ve válce patří mezi motivace, které se u rekrutů, s nimiž hovořila, vyskytují jen zřídka. I takové případy však existují.

„Našli jsme jednoho (vojáka afrického původu, pozn. red.), který dříve sloužil u Wagnerovy skupiny. Dalo by se předpokládat, že má v těchto otázkách velmi vyhraněné ideologické názory. Hlavním faktorem je však chudoba a touha zajistit si lepší životní podmínky,“ tvrdí Osborne.

V zajateckém táboře, kde jsou zadržováni Prince a Tatinda, potkává redakce Suspilne muže z jiných afrických zemí, kteří nechtějí mluvit před kamerou. Někteří z nich se však předtím, než souhlasí s rozhovorem, ptají, zda jim můžeme pomoci zavolat jejich blízkým: od příjezdu do Ruska jsou od nich odříznuti. Několik z nich sdílí názory, které odrážejí ruskou propagandu – ačkoli nechtějí prozradit svá jména ani ukázat své tváře před kamerou či na fotografiích.

„Rusové nechtějí jít do války s Ukrajinou. Prostě dávají Ukrajině šanci – vyjednávat, mluvit. Protože i Rusové mají Ukrajinu rádi,“ řekl jeden z těchto vězňů stanici Suspilne. „Kdyby bojovala jen Ukrajina, tahle válka by už dávno skončila. Rusko má spoustu zbraní, které nepoužívá. Pokud se rozhodnou je použít, bude to velmi zlé. Ale takhle to je – Rusové milují Ukrajinu.“

Náborové sítě

Jak vypadají typické ruské praktiky při náboru bojovníků z Afriky do války? Podle organizace INPACT vybudovali Rusové celou síť organizací, které provádějí nábor přímo v afrických zemích. Součástí této sítě jsou falešné pracovní agentury či cestovní kanceláře, místní média, náboženské organizace a ruská kulturní centra. Významnou roli hraje také agresivní reklama na TikToku, Instagramu, Facebooku, Telegramu a dalších sociálních sítích.

Výzkumnice Lou Osborne říká: Je zřejmé, že Rusové přímo na místě verbují Afričany. Například se vyskytly případy, kdy africké cestovní kanceláře s dobrou pověstí najednou začaly podezřele často inzerovat zájezdy do Ruska. Ve dvou takových případech se později ukázalo, že tyto cestovní kanceláře za to dostaly zaplaceno.

Vyskytly se i ještě znepokojivější případy. „Jedna agentura byla založena v jedné africké zemi bezprostředně po vypuknutí plnohodnotné války a spolupracuje výhradně s Ruskem. Její zástupci tvrdí, že mají speciální akreditaci od ruské vlády, která usnadňuje cestování do Ruska. Ve skutečnosti se však aktivně podíleli na této náborové síti,“ říká Osborne.

Dalším trendem je využívání takzvaných „přátel Ruska“. Jde například o místní novináře, kteří nyní pracují pro Moskvu a propagují pracovní příležitosti v Ruské federaci. Nemáme k tomu žádné potvrzení z první ruky – někteří z našich kolegů ve východoafrických zemích však reagovali s velkou opatrností na naši žádost, aby nám poskytli více informací o systému náboru svých občanů k boji na straně Ruska. Jeden novinář dokonce odpověděl, že by rád pomohl, ale nechce se stát „mluvčím ukrajinské propagandy“.

Osborne zmiňuje také další „přátele Ruska“. Patří mezi ně podnikatelé, kteří se podílejí na partnerstvích svých zemí s Moskvou, a obchodní skupiny, které vynakládají značné úsilí na usnadnění cest afrických občanů do Ruska. A to nejen na frontu: v roce 2025 Deutsche Welle informovala o tom, jak Rusko využívá program „Alabuga Start“ k oklamání a náboru kamerunských občanů, převážně mladých žen, pod záminkou mírové práce nebo vzdělávacích výměn. Nakonec však skončily v Tatarstánu, kde montovaly drony Geran-2.

Ruské domy – mezinárodní síť ruských kulturních center – pomáhají s náborem zaměstnanců pro společnost Alabuga.

„Například ve Středoafrické republice provozují Ruský dům zástupci Wagnerovy skupiny a organizují náborové akce pro továrnu v Alabuze,“ říká Osborne s odkazem na státem operovanou společnost, která v Tatarstánu vyrábí drony typu Šáhed. „Objevily se také zvěsti, že při budování náborových sítí hraje významnou roli ruská pravoslavná církev.“

Existuje nespočet příběhů o tom, jak se Afričan ocitne na frontě rusko-ukrajinské války, ale většina z nich se odehrává podle známého schématu. První scénář nastává, když se daná osoba již nachází v Rusku. Vše začíná v okamžiku, kdy se ocitne ve zranitelné situaci: například jí brzy vyprší vízum a má potíže s jeho prodloužením, upoutala pozornost imigračních úřadů nebo jí hrozí vyhoštění. Za takových okolností mnoho Afričanů souhlasí s podpisem smlouvy o vstupu do armády.

Druhý scénář nastává, když člověk cestuje do Ruska ze své země původu. Na první pohled to vypadá jako běžný turistický výlet, který zcela organizuje cestovní kancelář. Nejzajímavější část však začíná až poté. Prince Okaiteye uvádí, že ho do Ruska pozval přítel s ujištěním, že bude „hlídat hranici“, ale nebude se přímo účastnit bojů. Poté byl nucen podepsat smlouvu, jejímuž obsahu nerozuměl, protože nemluvil rusky.

„Řekl mi, že jde o hranici – ale lhal, protože se nakonec ukázalo, že to byla frontová linie. Myslel jsem si, že míříme k hraničnímu stanovišti, ale ve skutečnosti jsme mířili do války,“ vzpomíná Prince. Po podepsání smlouvy byl poslán na třítýdenní výcvik. Naučili ho, jak stát, pohybovat se a zacházet se zbraní, kterou nikdy předtím nedržel v ruce.

Tatindu po příjezdu do Ruska přivítal muž, s nímž si předtím dopisoval na sociálních sítích, ale nikdy se s ním osobně nesetkal. Zpočátku to opravdu vypadalo jako nějaký turistický výlet – až na to, že mu ani neřekli názvy míst, kam ho vezou. Také mu vzali pas a vyndali SIM kartu z telefonu, aby nemohl kontaktovat své blízké. Řekli mu, že bude pracovat ve vojenském táboře, ale podrobnosti mu objasnili až poté, co podepsal smlouvu, které také nerozuměl.

„Bylo to v ruštině. Řekli mi: ‚Prostě to tady podepiš‘,“ vzpomíná Tatinda. Možnost mluvit anglicky měl až poté, co byl zajat. Ve výcvikovém táboře v Rusku anglicky nikdo nemluvil.

Teleport na přední linii

Z toho, co řekli Prince a Tatinda, je těžké přesně pochopit, v čem spočívaly jejich povinnosti na bojišti. S největší pravděpodobností tomu ani oni sami kvůli jazykové bariéře nemohli plně porozumět. Společný štáb tvrdí, že toho Rusko využívá, protože potřebuje lidi, kteří plní úkoly, aniž by kladli zbytečné otázky.

Rusko potřebuje právě ty, kteří se vydávají na útočné mise. Potřebuje kanónenfutr. Existuje tu jazyková bariéra – a proto mohou být tito lidé vysíláni pouze na útočné mise. Slibuje se jim, že budou sloužit v týlových pozicích, jako jakési strážní síly. „To je, mimochodem, nový problém,“ říká Petro Jatsenko, mluvčí Spojeného štábu. „Ve skutečnosti tomu tak ale není. Skončí přímo v samém centru dění a buď tam zemřou, nebo utrpí strašlivá zranění.“

Ve videu, které sami Afričané sdíleli přímo z bojové zóny, je zřejmé, že jsou často špatně vybaveni. Někteří nemají ani neprůstřelnou vestu. Jejich výzbroj tvoří hlavně útočné pušky Kalašnikov s několika zásobníky munice. Taková videa často odhalují extrémně nízkou úroveň motivace mezi Afričany, kteří se na bojišti ocitli nečekaně a bez řádného výcviku. Philip Obaji uvádí, že výcvik obvykle trvá jen několik týdnů – a nově rekrutovaní afričtí bojovníci jsou okamžitě vrženi do bojové zóny.

Podle dostupných informací z koordinačního velitelství bylo v bojích zabito nejméně 486 afrických státních příslušníků. Analýza seznamů Afričanů zabitých na Ukrajině ukazuje, že jejich průměrný věk se pohybuje mezi 25 a 35 lety. Jinými slovy, Rusové záměrně verbují muže v ideálním věku pro fyzicky náročnou vojenskou službu.

Lou Osborne poukazuje na to, že občas se vyskytují i lépe vycvičení bojovníci – i když ti jsou spíše výjimkou. To platí zejména pro kamerunské občany: mnozí z nich jsou bývalí vojáci s bojovými zkušenostmi. Takoví lidé mají větší šanci na přežití a na získání dobrého místa v armádě.

„Někteří z nich jsou ropní inženýři, takže si lze také představit, že by zastávali velmi specifickou roli například při řízení distribuce paliva. Podle údajů, které máme, je však průměrná doba přežití vojáka (z Afriky na frontě) šest měsíců,“ říká Osborne. „Ze statistického hlediska je tedy většina z nich potravou pro děla.“

Řešení problému

Celkově vzato, žádná z těchto informací není nová. Proč tedy navzdory všem známým rizikům příliv lidí do Ruska neustává? Podle ukrajinské rozvědky Rusové do konce roku 2026 plánují naverbovat do svých ozbrojených sil více než osmnáct tisíc cizinců. To je navíc k osmadvaceti tisícům, kteří již bojují na straně Ruské federace.

Philip Obaji to vysvětluje tím, že v afrických vesnicích stále žije mnoho lidí, kteří nejsou v obraze ohledně toho, co se ve světě děje. Nebo, přesněji řečeno, i když o válce slyšeli, nejsou si vědomi rozsahu ruských ztrát na bojišti a nutnosti, aby je někdo nahradil. V důsledku ruské propagandy v Africe se někteří lidé domnívají, že Ukrajinci na bojišti prohrávají a ustupují.

„Víme, že jakýkoli kontakt s Ruskem končí velmi špatně. Afričané to však vidí jinak: mýtus o Sovětském svazu tam stále přetrvává. To je jeden z aspektů problému,“ říká Marta Olijnyk-Dyomochková, badatelka v oboru afrických studií a zástupkyně nadace Global Ukraine Foundation, v rozhovoru pro Suspilne. „Druhým aspektem je roztříštěnost náborové sítě, do níž jsou zapojeny stovky různých agentur. Ty jsou sice zavírány – ale hned druhý den ti samí lidé zakládají podobné společnosti pod jinými názvy. Některé země prostě nemají kapacitu se s tímto problémem vypořádat, vzhledem k množství dalších výzev, kterým čelí.“

Odpověď na otázku jak tomu zabránit spočívá z velké části v reakci vlád těch zemí, jejichž občané bojují na straně Ruska. Zeptali jsme se ukrajinského ministerstva zahraničních věcí, zda existují nějaké africké země, které vyšetřují nábor svých občanů k boji ve válce proti Ukrajině. Již v březnu 2025 kamerunské úřady uvedly, že plánují přijmout, jak je uvedeno v jejich odpovědi, „mimořádně přísná opatření“, aby zastavily nábor svých občanů do ruských ozbrojených sil, ale ve skutečnosti se nic nezměnilo a Kamerun se stal jednou z předních zemí z hlediska počtu rekrutů a obětí v letech 2025 a 2026.

Před několika týdny se v Moskvě uskutečnilo setkání ministrů zahraničních věcí Ghany a Ruska, na němž se dohodli, že „budou usilovat o vyřešení problému nelegálního náboru občanů“, avšak dosud nebyly podniknuty žádné konkrétní kroky. Podobné prohlášení učinila před měsícem vláda Botswany. Ministerstvo tehdy poznamenalo, že počet obětí náborových praktik „stoupá alarmujícím tempem“. Rovněž uvedlo, že pravidelně přijímá „zoufalé telefonáty“ od krajanů, kteří se již ocitli na frontě a stěžují si na nebezpečné podmínky.

„Mnoho afrických zemí k této záležitosti mlčí, protože nechtějí Rusko provokovat. Ani neočekávám, že by se země Sahelu, jako je Burkina Faso, Mali a Niger, v této věci proti Rusku nějak vyjádřily,“ říká Obaji.

Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je Keňa. V březnu se zástupce této země setkal se šéfem ruského ministerstva zahraničí Sergejem Lavrovem, načež uvedl, že nábor občanů jeho země do ruské armády skončil. Od té doby se skutečně neobjevily žádné zprávy o nových náborech – pouze zprávy o keňských obětech, které dříve podepsaly smlouvy s ruskými ozbrojenými silami.

Došlo k případům, kdy byli naverbovaní vojáci vráceni do svých domovských zemí – například v únoru tohoto roku prezident Jihoafrické republiky oznámil, že 17 z 20 jihoafrických občanů se vrátilo domů. Podle jeho slov byli podvedeni, aby vstoupili do ruské armády.

Pachatelé nebo oběti obchodování s lidmi

Mimochodem, v Jižní Africe je účast v zahraniční armádě na bojových operacích – či dokonce poskytování pomoci zahraničním vojenským osobám – považována za trestný čin. Prezident země neupřesnil, jakým způsobem byli rekrutovaní Afričané vráceni, a poznamenal, že vyšetřování se stále týká pouze těch, kteří se podíleli na náboru do ruské armády.

V mnoha afrických zemích je činnost žoldáků zákonem zakázána. V důsledku toho je pro ty, kteří již bojují v zahraničí, obtížné vrátit se domů – v mnoha případech by to mohlo vést k trestnímu stíhání v jejich vlastní zemi. To také komplikuje jakákoli případná jednání ohledně návratu těchto osob. Problém by bylo možné vyřešit tím, že by afričtí občané rekrutovaní Ruskou federací byli uznáni za oběti ruských machinací – v rámci regionu však v této otázce neexistuje jednotný postoj.

„Zástupci afrických zemí tvrdí, že jejich občané se do těchto podvodných praktik zapletli protiprávně. Jak však říkají právníci, nevědomost není omluvou. Porušují jak předpisy OSN, tak místní zákony,“ říká Marta Olijnyk-Dyomochková. „Chápeme, že pro africké země, které v 70. a 80. letech prošly obdobím války, byla žoldácká činnost smrtelným hříchem. Problém je v tom, že místní legislativní omezení dosud existovala pouze na papíře, aniž by byly ukládány jakékoli sankce.“

Lou Osborne objasňuje, že Afričané, kteří byli podvedeni a přivedeni na frontu, mohou být rovněž považováni za oběti obchodování s lidmi. Nezáleží na tom, zda byli nalákáni slibem velkých peněz, nebo zda neměli vůbec tušení, kde nakonec skončí. Většina Afričanů nerozuměla povaze podmínek stanovených ve smlouvě, kterou byli nuceni podepsat. Takže i ti, kteří se dobrovolně a vědomě přidali k ruským ozbrojeným silám, byli v určité fázi tohoto procesu podvedeni – a to představuje důkaz obchodování s lidmi.

Pro Ukrajinu představují Afričané – stejně jako všichni cizinci bojující na straně Ruska – problém, protože jsou součástí nepřátelské armády. Jak sdělilo ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí stanici Suspilne, Kyjev se snaží bránit náboru zejména tím, že systematicky informuje africké státy a mezinárodní partnery o aktivitách ruských náborových sítí. Ukrajina se rovněž snaží čelit ruským dezinformacím v Africe.

Kromě toho ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Koordinačním štábem pro zacházení s válečnými zajatci zřídilo specializovanou dvojjazyčnou webovou stránku, která podrobně popisuje ruské náborové metody, obsahuje výpovědi obětí a poskytuje praktické rady pro potenciální oběti a jejich rodiny.

„Ukrajina je vždy připravena spolupracovat diplomatickou cestou. Pokud jsou tedy vlády ochotny zachránit své vlastní občany, jsme otevřeni jednání,“ říká Petro Jatsenko, mluvčí velitelství. „Naším hlavním cílem je vyměnit tyto lidi za naše obránce, kteří se nacházejí v mnohem horších podmínkách. Jedná se o vojáky, kteří podepsali smlouvy s ruskou armádou. Mnozí z nich ve skutečnosti vlastní pasy. Rusko je tedy musí převzít a vrátit nám naše lidi. Jak a proč tak učiní, to se má vyřešit diplomatickými snahami vlád těchto zemí.“

Na Ukrajině je žoldáctví rovněž trestným činem. Článek trestního zákoníku týkající se žoldácké činnosti stanoví trest odnětí svobody v délce pěti až deseti let „za účast na ozbrojených konfliktech, vojenských nebo násilných činech“ a v případě ztráty na životech až patnácti let nebo doživotního odnětí svobody. Teoreticky spadají Afričané pod definici žoldáků – koneckonců, když přijíždějí do Ruské federace, nemají ruské občanství a jsou placeni za boj.

Podle dodatků k Ženevským úmluvám však lze bojovníka považovat za žoldáka pouze v případě, že není oficiálně součástí ozbrojených sil jedné ze stran konfliktu. Rusko proto nejprve zařazuje cizince do svých ozbrojených sil a teprve poté je vysílá na frontu. Ukrajina naopak přiznává Afričanům status válečných zajatců a považuje je za součást svého fondu pro výměnu válečných zajatců.

Prince nyní žádá o povolení k návratu do své rodné Ghany, zatímco Tatinda žádá o návrat do Zimbabwe.

„Jen ne do Ruska,“ říká ten druhý. „Je mi jedno, kolik peněz mi vzali. Tím pro mě ta záležitost končí. Nechci tam jet. Prosím, pokud mi s tím můžete pomoct, byl bych vám vděčný. Protože jsem nečekal, že se mnou budou takhle zacházet.“

Článek napsala Olena Kurenkova (Suspilne), poprvé byl publikován 22. září 2026 v 15:48 (SELČ).

Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.