Novým Případům mimořádné Marty vládne uhrančivě nezkrotná Dyková a zločin bez logiky – Aktuálně.cz

Komediální krimi sérii Případy mimořádné Marty uvedlo Voyo poprvé před čtyřmi lety. Licenční titul natočený podle úspěšného francouzsko-belgického originálu HPI se mezitím dočkal řady zahraničních verzí, od řecké přes maďarskou či slovenskou až po americkou. A výčet zřejmě nebude konečný – vlastní adaptaci nedávno uvedli Chorvaté a na premiéru se chystají i v sousedním Polsku.

Jména a prostředí se zákonitě liší: zatímco americká Morgan operuje v nablýskaném hi-tech zázemí losangeleské policie, řecká Pinelopi nezapře jižanský temperament a její základna zase chaos důvěrně známý každému českému turistovi. Jedno ale mají všechny společné: výstřední, ztřeštěnou hrdinku, neřízenou střelu s mozkem superpočítače. Kam přijde, dějí se věci. Liší se jen intenzita hrdinčina „šílenství“ a stupeň karikatury, která ho provází.

Mezi gangy ze sídliště i jako rapperka

Recept se zjevně osvědčil i u nás. Marta Adamcová úřaduje na obrazovce už potřetí a slibuje být, slovy kreativní producentky, „nejnadupanější a nejvtipnější“ ve své historii. Realita je pochopitelně o něco prozaičtější: tvůrci rozvinuli to, co se osvědčilo, ale zapomněli odstranit to nefunkční.

Onou spolehlivou konstantou, na níž se tým v čele s Markem Najbrtem a Tomášem Pavlíčkem nebojí stavět, je živel jménem Tatiana Dyková. Marta v jejím energickém podání nikdy nepřestává bavit. V úvodních dvou dílech sice trochu zaslzí (a divák se na okamžik lekne, jestli nepřepnul na tureckou telenovelu), ale pak Dyková rozpumpuje svůj bohatý komediální rejstřík a předvede Martu v celé její pestrobarevné kráse. Ta si mimo jiné zjedná respekt ve věznici, poradí si se sídlištním gangem a jako rapperka hravě strčí do kapsy Rytmuse i s jeho řetězy.

Coby hyperaktivní matka samoživitelka musí Marta stíhat vychovávat, vyšetřovat, živit a ideálně také řešit četné katastrofy ve své domácnosti – což se jí ne úplně vždycky daří („Proč si pořizujete děti, když se o ně nedokážete postarat?“ vystihne to dcera na návštěvě ve vězení.) Současně ale neexistuje situace, s níž by si při svém IQ 160 neuměla poradit.

Zprvu sice působí zlomeně a osaměle a z úřadu práce, jemuž nestačily dovednosti typu „tanec u tyče a jízda na bruslích pozadu“, odchází s tím, že bude muset vyšetřovat na vlastní pěst. Pak se ale připlete k vraždě, skončí za mřížemi a její kmenové mordpartě se po ní zasteskne tak, že ji z vězení vyseká a udělá z ní právoplatnou kolegyni. S platem uklízečky, pravda.

Od přihrávek k příslibu s tváří Polívky

Někdy se nelze ubránit dojmu, že veškerou tvůrčí energii spolkla ústřední postava a na to okolo se nedostalo. Vedlejší aktéři se snaží když ne hrát, tak alespoň vejít se do určených škatulek, ale stejně fungují spíš jako přihrávači hlavní hvězdy – bez ohledu na zkušenosti či talent.

Hrstce z nich se přesto daří sekundovat se ctí. Roman Zach coby „superpolda“ Kreiner, Martin odvěký idol a šéf, dostane jako komik větší prostor v epizodě o „zákeřné“ nákaze. Když vyhání „zlé duchy“ za pomoci ochranného spreje, a nakonec blouzní v horečkách, je to adekvátně roztomilé i vtipné. Jako příslib pak funguje krátké zjevení Bolka Polívky, jenž na konci třetího a čtvrtého dílu přijde své seriálové dceři Martě pomoct s dítětem (jehož jméno si nepamatuje); více dílů televize zatím neuvolnila, takže nezbývá než doufat, že jen u zjevení nezůstane.

A pak je tu ještě nováček. Snaživý strážmistr Vojta Hampl v podání Matěje Šumbery poměrně výrazně zasáhne do Martina soukromého života – když nic jiného, ukáže se být zdatným kuchařem a obětavou chůvou pro její tři ratolesti. Ty mimochodem Marta neváhá zapojovat do pátrání: prázdniny tráví automobilovými honičkami a sháněním důkazů pro matku, která „sedí“.

Proč se zdržovat logikou?

Zatímco stálé seriálové postavy mají výhodu ve zdatných představitelích, ty epizodické často doplácejí na herecký amatérismus. Najdou se pochopitelně světlé výjimky (např. Ester Geislerová), ve většině případů jde však o výkony jdoucí pod úroveň žánru už tak nenáročného.

To ostatně platí i pro kriminální rádobyzápletky, jež mají blíž k výplni než k něčemu, s čím bychom si chtěli lámat hlavu. Scénář se jimi zjevně nenamáhá zabývat a jednotlivé případy řeší skokovou metodou. Kdo by se zdržoval indiciemi, důkazy či, nedej bože, logikou – máme přece geniální Martu, schopnou vydedukovat i nevydedukovatelné. A tak zatímco její myšlenkové pochody ilustrují hravé a vynalézavé trikové pasáže (zásluha originálu, předpokládám), vyšetřování vidělo skutečnou detektivní práci jen z rychlíku – nemluvě o policejních zásazích, jejichž provedení budí smích. Nechtěný, tentokrát.

Když se přežene tsunami

Vlastně by se asi vůbec nic nestalo, kdyby ona kriminální vata zmizela. Kdyby tvůrci nechali Martu prostě jen tak existovat a pábit. Tatiana Dyková je totiž jako tsunami: má v sobě tolik nezkrotné síly, herecké vervy, radosti a bezděčné sebestřednosti, že jen málokdo ustojí, když se kolem něj přežene. Občas má i ona sama problém vlastní energii ukočírovat, ale jako zázrakem to nakonec vždycky vybere.

S ohledem na plochu, kterou její postava pokrývá – Marta z obrazovky prakticky nezmizí a pusu nezavře už vůbec –, je až neuvěřitelné, že nikdy neškobrtne. Našli bychom místa, kde jí scénář nedává potřebnou munici, ale nenajdeme takové, kde by si s tím nevěděla rady.

Tak třeba za mřížemi krotí Marta spoluvězenkyně za pomoci biskupského chlebíčku a autogramu Vojty Dyka. Když jí onemocní dítě, dokáže ho s kouzlem sobě vlastním vnutit prakticky komukoli, kdo je zrovna po ruce. Vše nicméně korunují Martiny hiphopové kreace – plnohodnotná, takřka muzikálová čísla, v nichž zvládne vtipně postavit obžalobu i shrnout svůj románek se šéfem: „Ukousl si moc velký sousto a teď to mezi nimi zhoustlo,“ vmete Superpoldovi do tváře a dá tomu ten správný flow. I kdybychom se už ničeho lepšího nedočkali, rapující Tatiana Dyková jede bomby.