Na Sibiři se uvolňuje velké množství metanu. Pokud se bude svět dále oteplovat, bude přibývat v atmosféře i tohoto plynu. Do roku 2050 by mohl zvrátit asi pětinu snah lidstva o omezení jeho emisí.
Arktický permafrost je „věčně zamrzlá“ půda, o níž se tvrdilo, že díky nízkým teplotám nemůže roztát. Jenže v posledních letech taje. Kvůli změnám klimatu, které jsou z vícero důvodů silnější na severní polokouli.
S tím, jak se Arktida otepluje, permafrost ztrácí své vlastnosti a taje. Což má celou řadu závažných dopadů. Nejčastěji se hovoří o obavách z bakterií, virů, plísní a dalších možných patogenů, které se uvolňují z půdy zmrzlé celé tisíce let. Moderní organismy by proti nim neměly dostatečnou obranu. Další obavy pramení z toho, že na této věčně zmrzlé půdě stojí spousta důležitých staveb, které ztrácejí stabilitu – například ropná a plynová infrastruktura.
Teď čínští vědci popsali další zásadní problém. „V důsledku tání permafrostu na rozsáhlých územích a častějších lesních požárů dochází k uvolňování velkého množství metanu,“ popsali experti z Ústavu atmosférické fyziky Čínské akademie věd v recenzované studii v časopise Science. Tyto změny podle nich společně mění strukturu emisí skleníkových plynů v oblasti a dále prohlubují klimatickou změnu.
Problém na Sibiři
Sibiř sice představuje jen asi pět procent globálních emisí metanu, ale vědci mají o tomto prostředí nedostatek informací, protože se jen nesmírně špatně zkoumá. Čínští akademici přišli s novými metodami, jak zkoumat toky metanu na Sibiři. Spojili měření ze satelitů a z povrchových stanic a díky tomu významně snížili dosavadní nejistoty.
Vědci zjistili, že roční emise metanu na Sibiři vzrostly v letech 2010 až 2023 o dvanáct megatun, což představuje průměrný nárůst o 1,1 megatuny ročně. „Je pozoruhodné, že tato míra nárůstu odpovídala 92 procentům nárůstu emisí z mokřadů po celém světě, které představují téměř jednu třetinu globálních emisí metanu,“ konstatuje zpráva.
„Vzestupný trend emisí metanu na Sibiři jsme poprvé zaznamenali v roce 2021,“ uvedli autoři. Tehdy z toho ještě nevyvozovali žádné závěry, obávali se totiž, že by byly předčasné. Rozhodli se ale, že než se rozhodnou dát nějakou veřejnou odpověď, nejprve se pokusí zodpovědět na dvě otázky: „Jak bychom mohli nezávisle ověřit zjištění odvozené ze satelitního dálkového průzkumu? A jaké fyzikální mechanismy stojí za nárůstem emisí metanu na Sibiři?“ Od té doby se pět let pokoušeli najít dostatek faktů.
Dva klimatické světy na Sibiři
Vědci zjistili, že Sibiř se v posledních letech začíná stále intenzivněji rozdělovat na dvě klimaticky odlišné oblasti. Hranici mezi nimi tvoří řeka Jenisej: západní Sibiř se stává vlhčí, zatímco východní Sibiř se otepluje a vysušuje. A s tím souvisí, že i mechanismy, které vedou k nárůstu emisí metanu, se v těchto dvou „světech“ výrazně liší.
Na západ od Jeniseje hraje hlavní roli skandinávský model atmosférické cirkulace. Intenzivnější přenos tepla a vlhkosti ohřívá povrch země a mění tepelné a hydrologické podmínky ekosystémů permafrostu a mokřadů. Tyto změny podporují jak vznik metanu, tak i jeho uvolňování do atmosféry.
Východní část Sibiře je zase ovlivněná anomáliemi vysokého tlaku souvisejícími s arktickou oscilací. Přetrvávající teplé a suché podmínky v rámci těchto systémů zvyšují pravděpodobnost vzniku a šíření lesních požárů, přičemž se do atmosféry uvolňuje právě metan.
Autoři navíc popsali, že emise metanu reagují na zvyšující se teploty. Slabě, ale prokazatelně. Díky této souvislosti se pokusili klimatologové modelovat, jak by se emise metanu zvyšovaly se zrychlujícím se globálním oteplováním. Je to důležité kvůli takzvaným zpětnovazebním smyčkám: metan přispívá k oteplování, které zase zvyšuje uvolňování metanu do vzduchu – a to zase zrychluje oteplování.
Podle scénáře s vysokými emisemi by předpokládaný nárůst emisí metanu na Sibiři v roce 2050, v porovnání s průměrem za období 2010 až 2023, byl srovnatelný s očekávaným nárůstem globálních emisí metanu z mokřadů a mohl by vykompenzovat přibližně dvacet procent snížení lidmi způsobených emisí tohoto plynu.
Předpokládá se přitom, že většinu tohoto nárůstu bude tvořit východní Sibiř.
