Nápad postavit reprezentativní čajovnu na skalnatém hřebeni v nadmořské výšce 1 834 metrů se nezrodil v Hitlerově hlavě. Šlo o megalomanský projekt Martina Bormanna, šéfa nacistické stranické kanceláře, který hledal dar k 50. narozeninám Hitlera.
Výstavba v letech 1937–1938 spolykala odhadem 30 milionů říšských marek (v dnešním přepočtu jednotky miliard korun). Více než tři tisíce dělníků musely ve strmých srázech odstřelit skálu, vybudovat šestikilometrovou horskou silnici s pěti tunely a prorazit 124 metrů dlouhou šachtu přímo do nitra masivu. Z ní hosty do budovy vyvážel těžký mosazný výtah se zrcadly a polstrovanými sedadly.
Orlí hnízdo výrazně poničil požár, který vypukl v pátek.
Nicméně Hitler tehdy nadšení nesdílel. Mezi lety 1938 a 1944 je doloženo pouze čtrnáct jeho návštěv, při nichž v budově málokdy strávil déle než pár hodin. Trpěl strachem z výšek a řídký alpský vzduch mu způsoboval nevolnosti. Hlavním zdrojem jeho paranoie se ale stal samotný výtah. Obával se, že blesk zasáhne mechanismus na vrcholu hory a kabina zůstane uvězněna ve skále, nebo že se přetrhnou lana.
„Pokaždé, když jedu nahoru na Kehlstein, dostávám tam bolesti hlavy. Ten vzduch je pro mě příliš řídký, nedělá mi to dobře na krevní oběh,“ stěžoval si Hitler.
Jeho dvorní architekt Albert Speer ve svých pamětech detailně popsal situaci, kdy Bormann poprvé představil dokončenou stavbu.
„Bormann očekával, že Hitler bude stavbou nadšen, ale reakce byla chladná. Hitler se podíval z okna na ty strmé srázy a řekl: ‚To místo je příliš vysoko. Počasí se tu mění příliš rychle a ten vzduch mi nedělá dobře.‘
Byl na něm vidět neklid. Zvláště když jsme jeli tím zrcadlovým výtahem, přiznal se mi: ‚Bormann si myslí, jak mě tím neohromil, ale já z toho výtahu nemám dobrý pocit. Co když do té skály uhodí blesk? Celý mechanismus selže a my tu zůstaneme viset v temnotě,‘“ napsal Speer.
Kde se vzal název „Orlí hnízdo“
Sami nacisté komplexu říkali D-Haus (zkratka pro Diplomatenhaus) nebo Teehaus am Kehlstein (čajovna pod Kehlsteinem). Označení Orlí hnízdo vzniklo náhodou při jediné významné diplomatické návštěvě, která se v domě odehrála.
Když tam 18. října 1938 dorazil odcházející francouzský velvyslanec v Německu André François-Poncet, aby Hitlerovi předal své odvolací listiny. Dramatická scenérie mlhy a skal v diplomatovi zanechala hluboký dojem.
Ve své zprávě pro ministerstvo a později ve vzpomínkové knize popsal budovu jako: „Orlí hnízdo zavěšené mezi nebem a zemí na holém skalním hrotu, obklopené propastmi. Člověk se v té samotě ptá, zda je to dílo normální lidské mysli, nebo výtvor člověka stíhaného velikášstvím a strachem.“
Právě François-Poncetův termín převzali západní novináři a po válce se stal oficiální celosvětovou značkou areálu.
Království Evy Braunové a svatba před popravou
Zatímco Hitler trávil většinu času o tisíc výškových metrů níže v rozlehlém Berghofu, Kehlsteinhaus si pro sebe zabrala jeho partnerka Eva Braunová. Horská chata jí poskytovala únik před přísným protokolem vůdcova hlavního štábu.
Dochované filmové záznamy a deníky ukazují Braunovou na terase Kehlsteinhausu při opalování, s drinkem v ruce nebo uprostřed bujarých soukromých oslav jejího úzkého kruhu přátel.
Největší společenská akce se na Kehlsteinu odehrála 3. června 1944. Šlo o svatební hostinu Gretl Braunové, mladší sestry Evy, která si brala generála SS Hermanna Fegeleina. Oslavy trvaly tři dny a účastnila se jich celá nacistická elita z Obersalzbergu (s výjimkou samotného Hitlera, který se ukázal jen krátce na civilním obřadu na Berghofu). O necelý rok později, v dubnu 1945, nechal Hitler Fegeleina v zahradě berlínského bunkru zastřelit za zběhnutí.
Od Mussoliniho krbu k turistickému magnetu
Když 25. dubna 1945 stovky britských bombardérů Lancaster srovnaly Obersalzberg se zemí, Berghof i vily Göringa a Bormanna skončily v ruinách. Orlí hnízdo na samotném vrcholku hory nálet přestálo téměř netknuté – byl příliš malým a z vojenského hlediska bezvýznamným cílem.
Začátkem května 1945 dosáhly vrcholu jednotky americké 101. výsadkové divize a 3. pěší divize spolu s francouzskými vojáky. V hlavní přijímací síni našli dominantu interiéru: masivní krb z červeného italského mramoru, který Hitlerovi osobně věnoval italský diktátor Benito Mussolini. Vojáci noži a bajonety začali z krbu odsekávat kousky mramoru na památku – jeho oštípané hrany jsou na místě patrné dodnes.
Na rozdíl od Berghofu, jehož ruiny bavorská vláda v roce 1952 raději odstřelila dynamitem, aby z místa nevzniklo pietní centrum neonacistů, Kehlsteinhaus tento osud minul. Neměl přímou vazbu na zásadní válečná rozhodnutí. Americká armáda předala budovu Svobodnému státu Bavorsko a od roku 1952 slouží jako vyhlídková restaurace, jejíž výtěžek putuje na charitativní účely.
Právě proto Mnichov nehodlá nechat slavnou vyhlídku padnout ani po nynějším ničivém požáru. Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann (CSU) potvrdil, že stát počítá s obnovou. „Stěží tam můžeme nechat stát ruinu,“ uvedl Herrmann k budoucnosti areálu, který každoročně navštíví desítky tisíc turistů z celého světa.
Zdroj: ČTK, Radio7