V tiskové zprávě o tom ve čtvrtek informovala Univerzita Palackého v Olomouci (UPOL), spoluautorem studie je Zdeněk Hamřík z Fakulty tělesné kultury UPOL.
Studie propojila data z téměř čtyř stovek průzkumů s více než třemi miliony účastníků ze 140 zemí. Počítala, kolikrát týdně teenageři ve věku 11 až 17 let mají alespoň 60 minut pohybu střední až vysoké intenzity. Nemuselo přitom jít o organizovaný sport, stačil intenzivnější pohyb ve škole či volném čase.
Každý den v týdnu mělo loni hodinu pohybu necelých 14 procent dospívajících, téměř čtvrtina se podle vlastních slov nehýbala ani jeden den v týdnu. V Česku je průměr čtyři a více dní, neaktivních méně než desetina.
„Méně pohybu mají především dívky a starší teenageři. Právě během puberty a při přechodu na střední školu je proto důležité hledat způsoby, jak děti u pravidelného pohybu udržet,“ vysvětlil Hamřík. V regionech s příznivějšími výsledky, mezi které patří i střední a východní Evropa, měly starší věkové skupiny méně aktivních dní než mladší.
Pohybová aktivita se pohybuje zhruba 15 let na stabilní úrovni, která ale není dostatečná. „V Česku se potřebujeme zaměřit především na dívky a starší teenagery. A hledat způsoby, jak oslovit i ty, které běžná sportovní nabídka míjí,“ doplnil. Pravidelný pohyb podle něj prospívá tělesnému i duševnímu zdraví, aktivnější děti mají lepší výsledky ve škole, lepší sociální vazby a přínosy pohybu se významně promítají do zdraví v dospělosti.
„Sport není jen pro nadané a pro ty, kteří vyhrávají soutěže. Je také příležitostí potkávat se, něco společně zažít a mít z pohybu radost. Právě u dospívajících máme v nabídce velké rezervy, ať jde o rozvoj talentu, nebo o aktivní trávení volného času s ostatními,“ uvedl v tiskové zprávě předseda Národní sportovní agentury Karel Kovář. Zdravotní přínosy pohybu podle něj lidé oceňují častěji až ve vyšším věku.
Autoři studie upozorňují na dostupnost aktivit, bezpečnost i společenské a kulturní překážky. „Pohyb se neodehrává jen v tělocvičnách a klubech, ale také v ulicích, v parcích nebo cestou do školy. Proto se jím města musí zabývat a zabývají se jím, stejně jako dopravou nebo školstvím,“ uvedla národní koordinátorka Programu Zdravé město Jitka Boušková. Zásadní jsou podle ní bezpečné cesty pro pěší a cyklisty, dostupná hřiště a sportoviště. „Ale i nabídka pro dospívající, kteří si ke sportu cestu nenašli, nebo s ním přestali,“ dodala.