„Ono je to hraní snad fakt baví,“ konstatoval lakonicky jeden z diváků s humorem a viditelnou nadsázkou, když oba pianisté usedali po neutuchajícím potlesku znovu za koncertní křídlo a chystali už třetí přídavek. Takový úspěch sklidil jejich výkon u pražského publika. „Nebojí se přidat, chlapci,“ pokyvoval si divák spokojeně, než se rozezněl Brahmsův Uherský tanec.
A skutečně. Když společným vystoupením otevírali András Schiff a Jevgenij Kissin 14. ročník klavírního Festivalu Rudolfa Firkušného pořádaného pod hlavičkou Pražského jara, na obou umělcích bylo zjevné, že si společné hraní opravdu užívají. Zejména ve druhé části koncertu. Přesto byste těžko hledali v hudebním světě dvě odlišnější osobnosti.
Dvaasedmdesátiletému Schiffovi se přezdívá hudební filozof. Rodák z Budapešti často mluví o vztahu osobnosti interpreta k hudbě, o hodnotách či o podstatě umění a života. A mluví opravdu rád.
Nebojí se přitom ani politických témat či aktuálního dění. V minulosti dlouhodobě kritizoval maďarského premiéra Viktora Orbána a na protest proti jeho politice v rodné zemi přestal koncertovat. Varoval například i před nárůstem pravicového extremismu v Evropě. Ačkoli u klavíru sedí téměř nehnutě, při kontaktu s lidmi září, je srdečný, vypráví příběhy a má smysl pro humor.
Jako voda a oheň
Ruský pianista Jevgenij Kissin je naopak introvertním umělcem hluboce ponořeným do sebe. Pro novináře jsou rozhovory s ním náročné a mnohdy vyčerpávající – i na komplexní otázky často odpovídá jednoslovně, pouhým „ano“ či „ne“.
Když po pražském koncertě pětapadesátiletý zamlklý umělec pronesl na společenském setkání několik krátkých vět, mnozí přítomní překvapeně hodnotili jeho „projev“ jako jeden z nejkošatějších, jaké od něj kdy slyšeli. V něm se vyznal ze své lásky k Praze, která se mu stala druhým domovem poté, co se ve své vlasti stal personou non grata kvůli odsouzení ruské agrese na Ukrajině. A došlo dokonce i na několik českých slov.
Výrazně se liší rovněž styl klavírní hry obou interpretů. Zatímco Schiff zůstává hluboce soustředěný na partituru a vnitřní výstavbu skladby, jeho ruce s lehkostí a nadhledem hladí jednotlivé klávesy, jako by se jich téměř nedotýkal.
Zvuk, který je pro něj charakteristický, je spíše subtilní, průzračně jemný, ale přesto kulatý, a nenechává zaniknout jedinému tónu. Každá jeho fráze vyniká svou promyšlenou sofistikovaností a hudební pointou. U nástroje sedí vzpřímeně, zadumaně a jeho prsty běhají po klávesách nahoru a dolů, jako by šlo o zcela samostatné entity.
Sonáta pro „ohyzdu“
Kissin naopak u klaviatury zcela propadá svému vnitřnímu světu, hraje takřka celým tělem, vlní se společně s rukama, rty naprázdno pohybuje do rytmu. Jeho hra je ale temperamentnější, údernější, živelnější. Má výbornou schopnost postupné gradace a vyniká dramatičností a emotivností projevu.
Se svým kolegou tak vytvářejí až mysticky protikladné světy vší polaritou, s jejíž pomocí společně vytvářejí hudební napětí.
Na pódiu seděli pianisté poněkud netradičně vedle sebe (koncerty pro dva klavíry se většinou hrají tak, že klavíry stojí proti sobě a interpreti sedí čelem k sobě) a poctivě se u prvního a druhého klavíru střídali. Chvíli hrál vysokou polohu s výraznější melodií jeden, zatímco sekund suploval v nižší poloze orchestr, poté si každý přenesl svou stoličku a prostor dostal druhý.
Koncert zahájili Mozartovou Sonátou D dur pro dva klavíry, kterou skladatel zkomponoval pro sebe a svou studentku Josephu Barbaru Auernhammerovou. V dopise svému příteli se o ní sice vyjádřil značně nelichotivě, když napsal: „Slečna je ohyzda! – hraje ale úchvatně,“ společně s ní však odehrál několik koncertů.
Zlatý hřeb
Skladba dala vyniknout zejména rychlým, pohyblivým běhům, které oba vykreslovali lehce a precizně, jako jemně šumící šampaňské.
Následovaly dva romantické kusy Roberta Schumanna: Andanta a variace B dur a pestrá skladbička Obrazy z východu. Zlatý hřeb ale přišel až po přestávce, kdy došlo na hudbu českých skladatelů.
Druhou půli otevřela Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany ve čtyřruční úpravě pro klavír. Kissin ve vysoké poloze nasadil ambiciózní tempo a vodu v pomyslné řece hnal poněkud nekompromisně rychle. Krásně ale v jeho podání vynikly triumfální pasáže přítoku Vltavy do Prahy včetně odkazu na Vyšehrad, jenž ve stínu protestů za Český rozhlas, který jej používá jako znělku, působil až dojemně.
Následovaly Slovanské tance Antonína Dvořáka, kde si pianisté vyměnili místo. Schiff je u prvního klavíru frázoval volně a rozvláčně, ale velmi citlivě. Dal přednost spíše výrazu než zcela přesnému rytmu, a byť se hudebníci několikrát úplně nesešli, nebylo to vůbec na škodu. V jejich podání tance dýchaly a měly rozšafnou, veselou a hravou náladu a na muzikantech bylo vidět, že jim jejich interpretace dělá radost.
Melodie z perského koberce
Jejich souhra působila, jako by si navzájem předávali niť melodie, vplétali ji do dalších vláken a společně utkali pestrobarevný perský koberec.
Na setkání po koncertu pak Schiff přiznal, že má k zařazeným skladbám osobní, velmi blízký vztah a patří mezi jeho milované. „Je to pro mě velká čest a obrovská radost být v mém nejoblíbenějším městě a hrát se svým drahým přítelem Žeňou,“ rozplýval se.
„Prostě zbožňuji vaši hudbu. Je tak vřelá – ne co do teploty, ale co do emocí. A je výsada hrát tuto hudbu v Praze, a to přímo před vašima očima,“ dodal a přidal osobní vzpomínku na českého pianistu Rudolfa Firkušného, jehož jméno festival nese. „Je mi potěšením, že jsem znal Rudolfa Firkušného, úžasného umělce, hudebníka a člověka,“ připomněl.
„Byl to vynikající hudebník, skvělý klavírista. Byl jsem na jeho koncertech v New Yorku a párkrát jsem se s ním setkal. Byl to skutečný gentleman. Velmi jemný, civilizovaný, kultivovaný hudebník,“ vzpomínal na jednoho z největších českých pianistů 20. století v rozhovoru pro Klasiku plus před dvěma lety.
Pražský koncert byl jednou ze zastávek na společném turné umělců, při němž vystoupí mimo jiné v Římě, Miláně, Amsterdamu nebo Mnichově. Z jejich slov ale bylo cítit, že je zastávkou, která pro ně má zvláštní osobní význam. Publikum tak odměnili hned třemi přídavky.