Kruhový otvor v lopatce neandertálce, jehož kosti vědci našli v jeskyni v iráckém Kurdistánu, může být nejstarším známým příkladem úmyslného zabití člověka jiným člověkem. Podle nové studie se to stalo asi před 75 tisíci lety.
Dřevěný oštěp s dobře naostřeným hrotem pronikl do levé části mužova hrudníku zepředu. Prorazil jeho plíci a hlavní tepny a nezastavila ho ani lopatka. V ní udělala zbraň asi 1,5 centimetru širokou díru. Smrt pak musela přijít velmi rychle, podle archeologů bylo bodnutí přesně načasované tak, aby mířilo na srdce. Muselo být vedené někým, kdo měl jednak opravdu velkou sílu, ale současně uměl s primitivní, ale účinnou zbraní skvěle zacházet.
Muž, který byl tímto způsobem zabit, patřil ke skupině neandertálců, kteří žili v jeskyni Šanidar na místě, které se dnes označuje jako irácký Kurdistán. Bylo mu kolem 45 let a mohl by to být první člověk druhu Homo sapiens, o němž víme, že byl zabit jiným zástupcem stejného druhu. Archeologové tento pravěký příběh teď rekonstruovali právě z nalezené lopatkové kosti – byla natolik dobře dochovaná, že se z ní povedlo získat obrovské množství informací.
„Je mimořádné mít dokonale zachovanou lopatku starou 75 tisíc let. Tyto kosti jsou tak tenké, že ani u moderních pohřbů se často nepodaří získat kompletní lopatky,“ uvedla Emma Pomeroyová, hlavní autorka nové studie z katedry archeologie v Cambridge. „Podařilo se nám ji vytáhnout vcelku z hloubky téměř osmi metrů.“
Tento výzkum přinesl obrovské množství informací, jak o neandertálcích, tak o jejich životě, zbraních a možná dokonce i hodnotách. Začněme kopím.
Smrtící zbraň
O tom, jaké zbraně neandertálci používali, se dlouho vědělo jen velmi málo – a to z prostého důvodu. Dřevo se totiž rychle rozkládá, takže se kopí a oštěpy do dneška nedochovaly. Vědcům ale přálo štěstí: na konci dvacátého století objevili v německém Schöningenu několik kusů oštěpů z doby před asi 200 tisíci lety. Ty ležely v bažině, kde na ně nemohl působit vzduch, a tak se vyhnuly osudu ostatních neandertálských zbraní.
Tyto zbraně měřily něco přes dva metry a šlo spíše o oštěpy než kopí. To znamená, že byly vyvážené tak, aby se s nimi dalo co nejlépe házet. Neandertálci je vyrobili z pečlivě vybraných kusů dřeva; protože to byly velmi těžké zbraně, sloužily zřejmě k lovu velkých zvířat.
Rozlehlá jeskyně v podhůří iráckého Kurdistánu známá jako Šanidar je jedním z nejslavnějších nalezišť neandertálců na světě. Při vykopávkách v 50. letech 20. století, které vedl americký archeolog Ralph Solecki, se tam podařilo objevit kosti deseti neandertálských lidí.
Nejzajímavější byla „skupina“ čtyř těl, která ležela na stejném místě, přestože zemřeli v různých obdobích, což naznačuje, že se neandertálci na toto místo vraceli, aby zde pohřbívali své mrtvé.
Podobně mohla vzniknout a vypadat také zbraň, která připravila o život muže z irácké jeskyně. „Otvory zanechané replikami oštěpů z této doby se dokonale shodují s tím, který jsme našli v lopatce neandrtálce,“ doplnila Pomeroyová. Objev podle ní potvrzuje, že neandrtálci si osvojili dovednosti v oblasti zpracování dřeva a výroby zbraní už mnoho desítek tisíc let před smrtí muže z Šanidaru. Tyto znalosti si pak tato skupina pravěkých lidí zřejmě předávala všude, kam pronikla.
Vražda, zabití nebo nehoda?
Pomeroyová přiznává, že vědcům chybí dokonalé důkazy o tom, že šlo o úmyslné zabití, tedy vraždu. Mohlo se totiž také jednat o důsledek nějaké nehody, pravděpodobně na lovu. „Zvířata, jako například mamuti, se zřejmě lovila zblízka pomocí oštěpů, takže si lze snadno představit smrtelná zranění.“
Archeologové ale mají i náznaky, že mohlo jít o úmysl. „Poloha rány a síla potřebná k tomu, aby se oštěp prohnal tělem neandertálce, nesou znaky záměrného smrtícího zásahu směřujícího přímo na srdce,“ argumentuje Pomeroyová. Pokud šlo o vraždu, pak by vrahem byl pravděpodobně neandertálec – i když to mohl být už také zástupce moderních lidí druhu Homo sapiens. „Všechno, co se o konci života tohoto neandertálce můžeme dozvědět, je to, že byl násilný a že k němu došlo v důsledku zásahu dřevěným oštěpem,“ uvedl profesor Graeme Barker, který vykopávky v jeskyni Šanidar vedl.
Muž, který přežil
Archeologové nenašli v jeskyni jen lopatku, ale také další části těla tohoto neandertálského pětačtyřicátníka. Konkrétně velkou část jeho pravé ruky, dvě levá žebra, kus pravého žebra a sedm zubů. Nejzajímavější pro ně byl zub. Ten totiž naznačuje, že se o něj před jeho smrtí zřejmě jeho souputníci dlouho starali.
Řezák byl totiž podélně rozštípnutý, podél kořenového kanálku byl pokrytý velkým množstvím zubního kamene. A to znamená, že zůstal v ústech ještě dlouho poté, co byl poškozen – pravděpodobně po silném nárazu do tváře. „Přežít úder, který takto rozštípne zub, a poté pokračovat v životě a přijímání potravy po dobu nejméně jednoho roku, možná i déle, by nutně vyžadovalo péči a podporu ostatních neandertálců,“ vysvětluje Pomeroyová, co takový nález vypovídá o životě před 75 tisíci lety.
Muž musel trpět nesnesitelnou bolestí, nemohl moc komunikovat a navíc dlouhou dobu nemohl přijímat pevnou potravu. Je nepředstavitelné, že by to přežil bez pomoci ostatních, kteří o něj pečovali, krmili ho a plnili také jeho další potřeby. „Je fascinující, že v tomto jediném jedinci máme důkazy jak o soucitu, tak o násilí mezi neandertálci, našimi nejbližšími evolučními příbuznými,“ dodává profesor Barker.
V jiné části stejné jeskyně už dříve archeologové našli pozůstatky neandertálce, který zde žil o tisíce let později. Ten trpěl ochrnutím paže, artritidou, hluchotou a částečnou slepotou. Také o něj se jeho blízcí ale starali, přestože věděli, že už nikdy nebude schopný se jim za to revanšovat.
Tyto důkazy soucitu, sociální podpory a rituálů spojených se smrtí vedou vědce k zásadní změně pohledu na starší představy o neandertálcích jako brutálních polo-lidech. Zejména v posledních letech se objevují důkazy o jejich vyspělosti – od jeskynního umění po šperky, spolu s genetickými analýzami dokládajícími křížení mezi neandertálci a moderními lidmi.
