V rozhovoru také vysvětlují vysvětlují, jak zajistili, aby se z jejich školy nestala elitářská bublina, jak pracují s přetlakem zájemců a z jakých zdrojů chystají stavbu nové školní budovy přibližně za 600 milionů korun.
Proč ve vaší škole padla volba právě na Montessori pedagogiku?
Tomáš Janeček: Shodou okolností jsem tenkrát objevil koučování, které mě nadchlo jako metoda, jak pomáhat lidem růst a hledat odpovědi u sebe samých. A Montessori pedagogika je geniální v tom, že její základní myšlenka zní: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“
To nás oba chytlo. Montessori výchova buduje vnitřní sílu dítěte, aby si našlo svoji vlastní cestu, a zároveň velmi přesně nastavuje hranice a mantinely.
Ivana Janečková: Současně hrál roli fakt, že jsme oba přišli z byznysu. Montessori metodika je velmi propracovaná a jasně strukturovaná. Pro nás představovala způsob, jak zajistit konzistentní kvalitu ve třídách a jak přistupovat k řízení učitelů.
Když jsme do vzdělávání začali pronikat, zjistili jsme, že existuje spousta skvělých škol stojících na jednom výjimečném učiteli. Jakmile ale takový člověk odejde, kvalita mizí s ním. V Montessori nesla tuto kvalitu samotná metodika.
V čem přesně spočívá specifikum této výuky oproti běžné základní škole, gymnáziu nebo školce?
I. J.: Úplně jednoduše: má ve svém středu dítě. Dívá se na to, co v konkrétní vývojové fázi potřebuje a jaké nejlepší podmínky mu vytvořit, aby se toho co nejvíce a nejlépe naučilo. Jakmile mu jdete naproti, rozvíjí se přirozeně.
U malých dětí se například využívají známé pomůcky a materiály, což vychází z toho, že děti v tomto věku potřebují věci vnímat hapticky, jelikož ještě nepřemýšlejí plně abstraktně. Možnost si věci „osahat“ jim v učení zásadně pomáhá.
Potkávali jste se při zakládání Duhovky s obavami nebo předsudky ze strany veřejnosti či úřadů?
T. J.: U úřadů ani ne, tam jsme měli od začátku obrovskou podporu. Zajímavé to bylo u některých rodičů, kdy jsme zažívali dva extrémy. Jedné skupině přišel systém až příliš rigidní, v uvozovkách vojenský, kdy dítě prochází určitými úrovněmi, pracuje s pomůckami a až po zvládnutí jedné věci pokračuje k další. Měli pocit, že je tam moc pravidel a málo prostoru pro kreativitu.
I. J.: Druhý extrém spočíval v obavě, že je v systému naopak málo řádu a dítě má až příliš volnosti, takže se v něm ztratí nebo se toho málo naučí. Tak to samozřejmě nevnímali lidé, kteří o té metodě něco věděli nebo se k nám přišli podívat. Před osmnácti lety prostě platilo, že cokoliv mimo veřejné školství bylo alternativou a alternativa neměla vždy nejlepší reputaci.
Změnil se za tu dobu přístup rodičů?
I. J.: Přijde mi, že velmi výrazně. Lidé dnes více cestují, a když vyjedete do zahraničí, tak jednoduše zjistíte, že přesně tímto způsobem se běžně učí i ve veřejných školách.
Bylo těžké najít na začátku správné učitele?
I. J.: Je to těžké pořád. Všechny pozice sice máme obsazené, ale je za tím obrovské množství práce. U nás je pedagogická činnost hodně náročná, protože jdeme cestou neustálého zvyšování kvality. Chceme, aby se o nás vědělo jako o škole, která míří odborně co nejdále.
Zároveň stojí náš koncept na vztazích a rozvoji kritického myšlení studentů. Pro učitele to znamená neustálé vzdělávání a posun. Potřebujeme prostě lidi, kteří do toho mají chuť.
T. J.: Pro nás je také klíčový aspekt udržitelnosti a celkové pohody. Jakmile se školka rozjela a navázaly další vzdělávací stupně, viděli jsme, že to není projekt na pár let.
Abychom udrželi kvalitu dlouhodobě, musíme vytvářet prostředí, kde lidé chtějí zůstávat. Když už si učitele vychováme náročným vzděláváním, je pro nás sdílený hodnotový systém a dobré vzájemné vztahy absolutní prioritou.
Co všechno dnes skupina Duhovka Group zahrnuje?
I. J.: Máme jesličkovou třídu, školku, základní školu a gymnázium zakončené buď českou maturitou, nebo mezinárodní IB maturitou.
T. J.: Součástí skupiny je také Institut Duhovka, který se zaměřuje na vzdělávání dospělých. Nabízí akreditovaný mezinárodní Montessori výcvik, přičemž všichni naši učitelé ve školce a na základní škole procházejí dvouletým výcvikem v angličtině. Důvod je jednoduchý, osvědčilo se nám, že když mají všichni učitelé stejný odborný základ a stejné lektory, dokážou se daleko lépe shodnout na detailech výuky.
Říkali jste, že sehnat správné učitele je stále náročné. Jak je to se zájmem ze strany žáků a rodičů?
T. J.: Tam je situace opačná, čelíme velkému přetlaku. Na rozdíl od klasického byznysu nemůžete kapacitu škol jednoduše násobit, pokud nemáte novou budovu. Pracujeme tedy s převisem poptávky.
Někdo by takový přetlak mohl řešit například výrazným zvýšením školného, ale to není naše cesta. Chceme, aby k nám přicházely rodiny, s nimiž se lidsky i hodnotově potkáváme.
Než k nám dítě nastoupí, vedeme rozhovor s rodiči a vyjasňujeme si, zda směřujeme stejným směrem. Zvláště na začátku se nám občas stalo, že se naše očekávání míjela. Dnes už k tomu téměř nedochází.
Když jsme se spolu bavili před lety, padla částka okolo 300 milionů korun, které jste do Duhovky investovali. Na otázku, zda se vám tato investice někdy vrátí, jste tehdy odpověděli záporně. Změnila se tato suma nebo vaše očekávání ohledně návratnosti?
T. J.: Duhovka je dnes finančně stabilní a silná skupina. Posun je v tom, že do ní už nemusíme vkládat žádné vlastní další prostředky. Máme teď před sebou velký úkol, chceme postavit vlastní školní budovu.
To budeme schopni realizovat kombinací bankovního úvěru a akumulovaného provozního zisku, případně zapojením byznysových partnerů. Postavit budovu pro 550 studentů znamená investici kolem 600 milionů korun. To jsou obrovská čísla, ale věřím, že se nám to podaří. Získáme tím jistotu na dalších 50 let.
Jste soukromá instituce, takže se u vás logicky platí školné. Jaká je jeho průměrná výše a jak předcházíte tomu, aby v Duhovce nevznikla uzavřená bublina dětí z těch nejbohatších rodin?
I. J.: Snažíme se vytvářet multikulturní prostředí – v Duhovce máme děti více než dvaceti národností, což samo o sobě rozbíjí jakékoliv uzavřené bubliny. Poskytujeme navíc části žáků sociální stipendia a vytváření uzavřené bubliny podle mě brání i samotná DNA Duhovky.
My prostě nemáme rádi elitářství. To neznamená, že škola nemá být elitní z hlediska přístupu a kvality výuky, ale elitářství jako postoj odmítáme.
T. J.: Jsme velice citliví na to, aby se někdo nad někoho v Duhovce povyšoval. Zapojujeme se také do místní komunity a dbáme na celkovou integraci. To je důvod, proč si nás lidé vybírají bez ohledu na to, kolik mají peněz.
Samozřejmě je potřeba uhradit školné, které se pohybuje kolem 25 tisíc korun měsíčně. Mezi dětmi jsou ale obrovské sociální rozdíly, které navenek vůbec nejsou vidět.
Jsou tu rodiny, které si vzdělání nastaví jako absolutní prioritu, raději nejedou na dovolenou, přestěhují se, šetří a vše pečlivě plánují, a vedle nich samozřejmě i rodiny, pro které placení školného není vůbec žádný finanční problém.
Mimochodem, jak děti z Duhovky zvládají přechod na klasická gymnázia nebo vysoké školy, kde se učí klasickým způsobem? Nemají problémy?
I. J.: Jsou úplně v klidu. Za osmnáct let to máme ověřené. Ze začátku jsme neměli druhý stupeň, takže děti odcházely po páté třídě, a navíc jsme v kontaktu s rodinami, které se stěhovaly do zahraničí. Děti jsou díky vnitřní síle neuvěřitelně vyrovnané a zvládají jakékoliv jiné prostředí. Na klasických školách dokonce velmi často excelují.
Nastal během těch osmnácti let moment, kdy jste s tím vším chtěli seknout?
T. J.: Nejvíce nás vždy trápilo zázemí a budovy. Provoz školy máme vyladěný, máme skvělé lidi a finančně vše funguje podle plánu. Ale nemovitosti jsou v oblasti školství oříšek. Běžné veřejné školy budovy neplatí, dostávají je od městských částí nebo magistrátu. Pro nás bylo každé stěhování nebo stavba náročnou zkouškou.
I. J.: Do toho vstupuje fakt, že v tom jedeme spolu jako partneři. Duhovka je protkaná naším životem a manželstvím. Naše nejmladší dcera je typické „duhovkové dítě“ – narodila se rok a půl po založení školy. To, že naše vlastní děti chodily do Duhovky, pro mě jako pro matku nebylo vždy jednoduché.
Míchání rolí maminky, zřizovatelky a kolegyně přinášelo náročné chvíle. Nejmladší dcera za dva roky maturuje a prostřední syn maturuje letos. Pomalu přichází období, kdy poprvé nebudeme mít v Duhovce vlastní dítě. Na to se těším.
Jak se vám daří po osmnácti letech společné práce oddělovat profesní život od partnerského, abyste se doma u večeře nebavili jen o práci?
T. J.: Občas se pohádáme, bez toho to nejde. Prvních pár let to bylo hodně náročné, nedokázali jsme odlišit, kdy už nenosit práci domů. Postupně jsme si nastavovali pravidla – například že před dětmi nebo po šesté večer práci řešit nebudeme.
Nutno říct, že tahle pravidla samozřejmě nevznikla nějakou intelektuální úvahou u stolu, ale po diskusích, kdy jsme si večer před spaním v posteli něco vyříkávali a pak si zpětně uvědomili, že takhle to dál nejde. Dnes už si žádné striktní hranice nastavovat nemusíme. Když máme chuť, klidně si o práci popovídáme na víkendové procházce v lese.
Co vás osobně „duhovkové“ roky naučily?
T. J.: Mě Duhovka naučila nový pohled na podnikání. Přijde mi zjednodušující tvrdit, že smyslem firmy je pouze maximalizace zisku, jak se to vyučuje na ekonomických školách. To je podle mě brutální redukce myšlení. My chceme mít finančně silnou a udržitelnou skupinu, která vytváří prostředí pravdivé v tom, co deklarujeme.
Naše motto zní: „Strong within, excellent in the world“ – v češtině to znamená být pevný v sobě a úspěšný ve světě. Pevnost v sobě vyjadřuje důraz na budování charakteru a vnitřní síly, ze které dítě nikdo snadno nevychýlí.
I. J.: Důsledkem takového rozvoje je, že dítě bude úspěšné ve světě, ale na své vlastní cestě. Nejde o to, zda z něj bude podnikatel nebo akademická hvězda, ale zda bude dělat práci, která ho naplňuje a v níž mu bude lidsky dobře.
Uvedu jeden nedávný příklad. Měli jsme studentku s fantastickými výsledky v mezinárodní maturitě, se kterými by se mohla hlásit na univerzity typu Ivy League v USA. Jejím velkým přáním ale bylo učit v mateřské škole, takže zůstala v Česku a přihlásila se na pedagogickou fakultu. To je přece skvělé.
Kdybyste se mohli vrátit zpátky, udělali byste dnes něco jinak?
I. J.: Nemám ráda uvažování v intencích „co bych udělala jinak“. Je klíčové vyhodnocovat své činy, přemýšlet o svém uvažování, poučit se z chyb a jít dál. Pro mě je podstatné být v každý okamžik poctivá sama k sobě, žít tak, abych věcí nelitovala, a dělat to nejlepší, co v danou chvíli umím. Udělala jsem v životě určitě spoustu chyb, to je přece lidské a je třeba se tím příliš netrápit a jít dál.
T. J.: Já to vnímám podobně, snažíme se organicky rozvíjet Duhovku i sebe. Nicméně jedna věc mě napadá. Před osmnácti lety byl realitní trh v Praze v úplně jiné situaci. Kdybychom to dokázali předvídat, zajistili bychom si budovy úplně jiným způsobem.
Měl jsem se na to tehdy podívat čistě byznysově, koupit pozemky včas a nechat je klidně deset let ležet. To si dnes trošku vyčítám, ale už jsem si odpustil a věřím, že to s novou budovou dotáhneme.
Nemrzí vás, že jste v dětství nemohli chodit do školy, jako je Duhovka?
I. J.: My dva máme s Tomášem se socialistickým školstvím rozdílnou zkušenost. Já jsem byla tak trochu šprtka, ale v důsledku toho jsem se ve škole nudila, zlobila, četla si pod lavicí a dostávala poznámky. Můj potenciál tam využitý nebyl.
Co pro mě ale zafungovalo a co jsem si přinesla do Duhovky, byl fakt, že jsem na základní škole i na gymnáziu potkala učitele, kteří mě obrovským způsobem v životě ovlivnili. Uvědomila jsem si, že mají obrovskou moc měnit lidské životy.
T. J.: Já mám opravdu jinou zkušenost. V první třídě jsem byl jediný žák, který dostal na vysvědčení velkou dvojku. Zpětně viděno to bylo tím, že jsem narozený v srpnu, byl jsem tedy v první třídě nezralý a chtěl jsem si pořád jen hrát.
Na základě té zkušenosti jsem si vytvořil přesvědčení, že jsem hloupý. Vnitřně jsem se s tím dokonce smířil a vytvořil si obranný příběh, že i když se mi už ve škole docela daří, není to tím, že bych byl chytrý, ale že jsem prostě jednooký mezi slepými králem. Trvalo roky, než jsem se tohoto přesvědčení dokázal pustit. Má osobní motivace proto byla jasná: chci, aby se tohle ostatním dětem nestávalo.