Dnešní šichtu začínám v Exeteru. První vykládka a rovnou uprostřed hlavního města tohoto kouzelného hrabství. Tohle starobylé místo působí jako živá kronika. Když projíždím kolem katedrály, jejíž zdi pamatují ještě Normany, člověku zvyklému na strohou logiku moderních skladů dojde, jak malí proti historii vlastně jsme. Exeter má v sobě klidné tempo. Lidé tu umí zpomalit, podívat se vám do očí a pozdravit s upřímností, která se z Londýna už dávno vytratila.
Složím tedy první vykládku a stáčím to na jih, k pobřeží do Torquay, centra takzvané Anglické riviéry. Tohle město s viktoriánskými domy, palmami a bělostnými terasami nad zátokou má v sobě zvláštní nádech tajemna. Právě tady se totiž narodila Agatha Christie. Když projíždím kolem zdejších grandhotelů, člověku se hned vybaví všechny ty promyšlené zločiny a slavné detektivky, které zasadila právě sem. Je to zajímavý kontrast. Slunné letovisko, ze kterého ale dýchá geniální mysl plná záhad a napětí.
Moje cesta má ale, na rozdíl od nečekaných zvratů ze stránek starých detektivek, jasný plán a musí pokračovat dál, na jih směrem ke Kingsbridge. Projíždět tu širokým autem bývá čirý očistec. Úzké silničky lemované staletými kamennými zídkami a živými ploty, kde zrcátkem lížete větve a doufáte, že v protisměru nikoho nepotkáte. Ale když se pak před vámi otevře pohled na ústí řeky a slunce se opře do vody, veškerý stres opadne. Kingsbridge má v sobě poctivou námořnickou nostalgii, vůni soli, ryb a tichých zátok, kde lodě při odlivu odpočívají na boku v chladivém bahně.
Z Kingsbridge se protlačím ještě dál na západ, až mě silnice A38 vyplivne v Plymouthu. Tohle město už není žádná idylka, ale obrovský pulzující přístav. Plymouth byl vždycky branou do světa a základnou válečného námořnictva. Když tady zastavím a vystoupím z kabiny, okamžitě to cítím. Vzduch je tu úplně jiný. Těžký, nasycený solí, chladným větrem z oceánu a typickou vůní nafty z obřích lodních motorů. A na nábřeží Plymouth Hoe se člověk prostě musí chtě nechtě na chvíli zastavit. Právě odtud totiž vyplouvali Otcové poutníci na lodi Mayflower do Ameriky a psaly se tu tvrdé námořní dějiny. Je tu cítit chlapská hrdost spojená s mořem, doky a těžkou prací, která si na nic nehraje.
V Plymouthu to otáčím na sever a začínám stoupat do vnitrozemí, podél západního okraje Dartmooru, do starobylého Tavistocku. Tohle město z rázovitého kamene má dobrodružství vepsané ve struktuře země i v krvi lidí. Narodil se tu totiž sir Francis Drake. Pro Angličany hrdinný mořeplavec, který rozmetal španělskou Armadu, pro zbytek světa ten nejmazanější pirát, jaký kdy brázdil oceány. Člověk tu vnímá tu starou anglickou náturu: vyrazit do světa, vzít si, co se dá, a pak se vrátit domů do klidu pod devonské kopce.
Hned za městem narážím také na jiné dominanty. Z hluboké zeleně a vřesu tu k nebi ční opuštěné kamenné věže starých důlních šachet. Jsou to tichá svědectví průmyslové revoluce, kdy se v Devonu ve velkém těžila měď a cín. Stroje už jsou pryč a šachty zasypané, ale tyhle věže tu stojí dál jako pomníky lidské dřiny. Mají v sobě podobnou syrovou hrdost jako hornická údolí ve Walesu.
A z Tavistocku už je to jen skok do samotného srdce Devonu, do Dartmooru. Jakmile začne silnice stoupat a stromy zmizí, jako byste projeli neviditelnou hranicí do jiného světa. Krajina se obnaží na kost. Šedé žulové skály ční z vřesovišť jako prsty prastarých obrů. Vládne tu absolutní ticho, přerušované jen větrem a divokými poníky, kteří na vás netečně koukají od krajnice.
Dartmoor je obrovský labyrint rašelinišť a bažin, které žijí vlastním životem. A přímo v tomhle pustém srdci blat leží Princetown. Město, kterému dominuje slavná věznice Dartmoor Prison. Tenhle žulový kolos z počátku 19. století působí uprostřed pustiny až mrazivě. Zdi z těžkého kamene, často zahalené v mlze, v sobě nesou příběhy izolace a těch nejtvrdších trestanců britské historie. Když projíždíte kolem, člověka až zamrazí z té absolutní odříznutosti od světa. Český čtenář zná tenhle kraj většinou jen z knížek o Psu baskervillském. Jenže Sherlock Holmes je fikce, zatímco Dartmoor ukrývá legendu, která je pro místní až nepříjemně skutečná.
Jde o Bestii z Dartmooru (The Beast of Dartmoor). Je to mýtus o obří černé šelmě, panterovi nebo možná pumě, která se prý už desítky let potuluje pustinou. Místní farmáři vědí své, když čas od času najdou ovce zmasakrované způsobem, jaký žádný pes ani liška nedokážou. Úřady mluví o fámách, ale na blatech se zkrátka občas pohybuje něco, co tam nepatří.
Anglický deník řidiče náklaďáku
Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova. I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.
Sám jsem si tu prožil chvíli, kdy mi z těchhle povídaček nebylo zrovna nejlíp. Přímo uprostřed dartmoorské pustiny mi na náklaďáku odešlo palivové čerpadlo. Motor zdechl a já zůstal viset. Musel jsem čekat na odtahovku až do půlnoci. Kdo nezažil noc na Dartmooru, neví, co je to opravdová tma. Kabinu obklopila neprostupná mlha, která polykala i kužel světla svítilny z mého mobilu, a zvenku se ozývalo jen kvílení větru a temné zvuky bažin. Seděl jsem v ztichlé kabině, koukal do té tmy a v hlavě mi běžely myšlenky na tu velkou černou šelmu, která dost možná obchází kolem kol mého náklaďáku a žlutýma očima si mě prohlíží. Člověk si tu najednou připadá zase strašně malý.
S úlevou tedy opouštím sychravé výšiny a sjíždím k severozápadnímu pobřeží, na samotnou hranici s Cornwallem, do města Bude. Tady se silnice definitivně potkává s oceánem. Bude, to jsou nekonečné písečné pláže, gigantické vlny a slaný vítr, který vám vyfouká z hlavy všechny starosti. Odtud směrem na Bideford se silnice mění v legendární Atlantic Highway. Je to asfaltová stuha lemující divoké severní pobřeží. Když po ní jedete, máte pocit, že doslova letíte nad oceánem. Nad útesy se tu tyčí několik obrovských satelitních antén. Je to GCHQ Bude, přísně střežená základna britské zpravodajské služby, která už od dob studené války zachycuje satelitní komunikaci z celého světa. Ta zvláštní kombinace syrové přírody, Atlantiku a globální špionáže na útesech má své neskutečné kouzlo.
Cesta mě pak dál vede do Bidefordu. Města postaveného na kopci nad řekou Torridge, kterému dominuje starý středověký most s čtyřiadvaceti oblouky. Bideford býval kdysi jedním z nejvýznamnějších přístavů v Anglii a vyplouvaly odtud lodě objevovat Nový svět. Dnes je to spíše klidné místo, kde se slavná historie mísí s šedí břidlicových střech.
A kousek vedle mě čeká Barnstaple, nejstarší samosprávné město v království s bohatou trhovou tradicí. Když procházím kolem staré tržnice Pannier Market, představuji si generace farmářů a obchodníků, kteří tu po staletí měnili svou dřinu za obživu. Je tu pořád ještě cítit poctivá venkovská soudržnost. Lidé, kteří mají ruce sedřené od hlíny a práce kolem dobytka, si totiž ani dnes na nic nehrají.
Z Barnstaple si ale musím udělat ještě jednu odbočku k místu, které mám nejraději – Woolacombe. Pro mě osobně je to bez debat ta nejkrásnější pláž v celé Británii. Dlouhé míle jemného čistého písku, do kterého se opírají vlny Atlantiku, ohřívané Golfským proudem. Kdykoliv mě sem dispečink zavede a mám to štěstí, že někde poblíž skládám, neváhám ani minutu. Nechám na chvíli náklaďák svému osudu, jdu kus pěšky a skočím si do té tyrkysové vody zaplavat. Ten pocit, když ze sebe smyjete prach z kabiny a únavu z dálnic, je nepopsatelný. Jezdíme sem často moc rádi i se ženou ve volných chvílích. Člověk sedí na dunách, kouká na horizont a na moment věří, že na světě je ještě všechno v pořádku.
Kruh mé devonské pouti se tady pomalu uzavírá. Vracím se zpět. Nestáčím to dnes ale jen tak nudně dolů na dálnici M5, nýbrž volím návrat „vrchem“, po staré silnici A39 směrem na Somerset. A to je teprve to pravé řidičské finále. Silnice mě zavede do městečka Lynton. Místní lidé tomuhle koutu neřeknou jinak než „Malé britské Švýcarsko“. Krajina se tu lomí do hlubokých zalesněných roklí, které padají kolmo dolů k moři. Je to místo jako z pohlednice. Mozaika domečků, vodopádů a turistických batůžků.
Jenže ta největší zkouška pro každého šoféra s autem větším než Mini Cooper pana Beana přichází hned za městem. Legendární Countisbury Hill. Silnice tu padá a stoupá v nekompromisním pětadvacetiprocentním sklonu. Tady končí veškerá sranda. Stojíte na brzdách, v kabině slyšíte mechanický řev motoru, modlíte se, aby to brzdy pobraly a s rukama pevně sevřenýma na volantu koukáte dolů. Ale ten výhled za ty nervy určitě stojí. Když se na vrcholu Countisbury Hill na vteřinu podíváte z okénka, otevře se před vámi dechberoucí panorama. Modř Bristolského kanálu hluboko pod vámi, vlny narážející do útesů a vítr foukající přímo z Atlantiku. Je to syrové, krásné a absolutně svobodné.
Když tenhle kopec překonám a silnice mě přehoupne zpátky do mého domovského Somersetu, vím, že jsem dnes projel kusem hrabství, které nikdy neskrývá svou sílu, radost, slzy a už vůbec ne touhu svých mořeplavců. Nabízí vám jen ryzí, všeobjímající duši, která každého pohltí mocněji než proslulá dartmoorská mlha. A můžete mi věřit, že kus té devonské duše, té divoké, svobodné, trochu strašidelné a vlnami Atlantiku ošlehané duše, si dnes odtud zase vezu v kabině s sebou. Protože z takových míst, jako je Devon, se člověk nikdy nevrací úplně stejný, jako byl předtím.