Tramvaj do stanice Touha, jedno z vrcholných děl amerického psychologického dramatu, byla poprvé uvedena na Broadwayi v prosinci 1947. Tennessee Williamse při psaní hry inspiroval pobyt v New Orleans. Ve městě tehdy skutečně jezdily tramvajové linky Desire (Touha) a Cemeteries (Hřbitovy). Obě autor v textu zmiňuje a podle první z nich příběh pojmenoval.
Prozkoumává v něm toxické vztahy, které rozehrávají v jednom rozhádaném neworleanském domě křehká stárnoucí učitelka Blanche a hrubián polského původu Stanley Kowalski, manžel její mladší a živočišnější sestry Stelly. Neurotická Blanche, žijící v iluzorním sebeklamu, se v malém ošuntělém bytě marně snaží uniknout své skandální minulosti i pocitu viny pramenícímu ze sebevraždy jejího manžela.
Promiskuita, znásilnění, homosexualita
Emocionálně vypjaté jižanské drama, které na Broadwayi režíroval Elia Kazan, sklidilo obrovský divácký i kritický úspěch a získalo mimo jiné Pulitzerovu cenu. Hollywoodská studia se však obávala, že obsahuje příliš mnoho kontroverzních témat na to, aby ho bylo možné bez zmrzačení zfilmovat. Pravidla tzv. Haysova kodexu, jejichž dodržování rigorózně vynucoval cenzorský orgán filmového průmyslu známý jako Breenův úřad, byla totiž s většinou Williamsových her neslučitelná.
Studio Warner Bros. se přesto adaptaci rozhodlo natočit. Kazan se nabídku, aby ji režíroval, sice zdráhal přijmout, Williams ho ale přemluvil a společně s Oscarem Saulem převedl hru do filmového scénáře. Ještě před natáčením se dohodli, že bude nutné tři nejproblematičtější místa příběhu zamlžit.
Divák, jenž hru nezná, proto z filmu jen těžko pochopí, že Blanche vyhodili ze školy kvůli její nezřízené promiskuitě a pletkám s nezletilým studentem, že ji švagr znásilní a především že se její manžel zastřelil kvůli své homosexualitě. Když si její představitelka Vivien Leighová přečetla přepsaný monolog, v němž Blanche vzpomíná na svého manžela píšícího poezii, nechápavě se Williamse zeptala: „Proboha – to mám vážně říct, že se mi manžel zhnusil, protože byl básník?“
Změnit se musela dokonce i hudba
Ačkoli nejkontroverznější místa zůstala jen v náznaku (znásilnění předznamenává rozbité zrcadlo), puritáni z katolické Legie slušnosti měli s Kazanovým filmem i tak problém. Vadily jim především scény, z nichž bylo zřejmé, že vztah mezi Stellou a Stanleym je založen výhradně na sexuální přitažlivosti. A přestože na rozdíl od hry v závěru filmu Stella manžela opouští, cenzoři věřícím doporučili, aby na něj do kin nechodili.
Z filmu se proto vyškrtaly asi čtyři minuty, většinou jen několikavteřinové záběry nebo krátké repliky. Některé scény se přestříhaly, žádná se ale nemusela přetáčet. V jedné sekvenci se dokonce měnila i nemístně „smyslná“ hudba, reflektující tělesnost vztahu mezi manžely Kowalskými. Vystřižené scény se v roce 1993 nečekaně našly v archivu Warner Bros. a byly do filmu vráceny při jeho vydání ve speciální edici na DVD.
Kazanovo divadelně úsporné pojetí, které jen zřídka opouští stísněné prostory bytu, zůstává navzdory těmto ústupkům nabité dusivou, klaustrofobicky přízračnou atmosférou. Černobílá kamera si znepokojivě pohrává se světly a stíny, pozoruhodná je i hudba Alexe Northa, prolínající neworleanský jazz se symfonickými postupy.
„Nestojím o realitu, já chci kouzlo!“
Devět herců z Kazanovy broadwayské inscenace se objevilo i ve filmu. Výjimkou byla Vivien Leighová, která nahradila Jessiku Tandyovou, neboť vedení Warner Bros. požadovalo, aby hlavní roli hrála hvězda. Ale i Leighová si odkvétající krásku, zřejmě inspirovanou dramatikovou psychicky nemocnou sestrou Rose, dříve vyzkoušela na jevišti. V odlišném pojetí ji zosobnila v londýnském Divadle Aldwych pod režijním vedením svého manžela Laurence Oliviera.
Williams do svých ženských postav často projektoval vlastní úzkosti i obavy ze stárnutí. S ojedinělou empatií dokázal popsat emoce žen, zmítajících se mezi romantickou iluzí a krutou skutečností. Právě Blanche, která se nedokáže vyrovnat se svým věkem, a proto vztahuje ruce po mnohem mladších mužích, nejlépe charakterizuje zoufalé zvolání: „Nestojím o realitu, já chci kouzlo!“
Přecitlivělá, marnivá a osamělá „jižanská dáma“, která se upejpavou koketerií, ženskými lstmi, lhaním i alkoholem snaží zahánět démony své narušené mysli, v podání Vivien Leighové vzbuzuje soucit i averzi. Herečka později přiznala, že ji nesmírně náročná role Blanche, která připomíná „můru třepotající se příliš blízko plamene“, dohnala na pokraj šílenství.
Její herecký protipól vytvořil Marlon Brando, jenž svou animálně sálající pudovostí odpuzuje i vzrušuje zároveň. Je s podivem, že za výbušné ztvárnění neotesaného „Polačiska“, v němž se agresivita a hulvátství mísí se záblesky zranitelnosti, nedostal Oscara.
Zlatou sošku si za své výkony odnesli nejen Vivien Leighová, ale i představitelka Blanchiny sestry Stelly Kim Hunterová a Karl Malden za roli učitelčina ctitele Mitche. Bylo to v historii Oscarů poprvé, co nějaký film získal tři ze čtyř hereckých cen. Z celkových dvanácti nominací ale uspěl už jen v kategorii Nejlepší černobílá výprava.
Tramvaj na divadelních křižovatkách
Hra se později dočkala dvou necenzurovaných televizních zpracování. Zdrcujícího účinku Kazanova originálu ale nedosáhla ani adaptace z roku 1984 s Ann-Margret, ani verze, v níž Blanche o jedenáct let později ztvárnila Jessica Langeová.
Drama má stabilní místo v repertoáru českých scén od roku 1960, kdy bylo poprvé uvedeno v ostravském Divadle Petra Bezruče. V současnosti se patnáct let hraje v nezkrácené tříapůlhodinové verzi v pražském Činoherním klubu se znamenitou Lucií Žáčkovou. Před čtyřmi lety měl ve Stavovském divadle premiéru slavný dramatický balet Johna Neumeiera z roku 1983.
Z novějších zahraničních jevištních uvedení zaujala zmodernizovaná verze s Gillian Andersonovou, uvedená v roce 2014 na otáčivé scéně londýnského divadla Young Vic. Hvězda seriálu Akta X, kterou Blanche fascinuje od šestnácti let, v témže roce natočila krátký film The Departure, jakýsi prequel k samotné hře. Částečně tak naplnila nerealizovanou představu Elii Kazana, který chtěl do své filmové adaptace původně připsat několik scén předcházejících odjezdu Blanche do New Orleans.