Na první dobrou si ji většina diváků spojí s korpulentní figurou, elánem a temperamentem. V souvislosti s její nejslavnější rolí Škopkové z trilogie Slunce, seno… se asi všem vybaví drsná bodrost, létající facky a slovní kulomet. Herecký projev Růžičkové se opíral o živelný naturel, pudové nastavení. Byla intuitivní herečkou, ke studiu herectví ji příznačně nikdy nepřijali. Vyzařovala lidovost a chuť do života, nad svými postavami nikdy nedumala, ostatně scénáře jí to v drtivé většině ani příliš neumožňovaly, tvůrci nic takového nevyžadovali.
Růžičková ze své mohutné, ale zároveň pružné postavy v kombinaci s výbušnou gestikulací udělala stavební prvky fyzického humoru. V 60. a 70. letech hrála nesčetné množství vedlejších figur. Typicky vesnické ženy, hospodské, prodavačky, uklízečky, případně jen korpulentní dámy. Měla schopnost na velmi omezeném prostoru vytvořit pamětihodné kreace. Často byla obsazovaná do rolí svůdných žen s neobyčejnou vitalitou. Jednu z nejkrásnějších ztvárnila v brilantně drtivé fresce Všichni dobří rodáci.
Dokázala být temperamentní, ale i poetická
Coby hospodská zažívá románek s bouřlivým sedlákem Zášinkem (Waldemar Matuška), při pitkách se oddává energickému tanci a všechny utahá. Vrcholem je scéna, v níž po ni tamní muži chtějí věštit budoucnost. Vidí bolavý osud pracovitého Františka (Radoslav Brzobohatý) i Zášinka, jemuž blížící se smrt odmítá sdělit. V jednom jediném záběru skrze strnulou tvář a drobnou mimiku zhmotní skličující smutek, skoro až nedbale. Její postava přejímá takřka éterickou podstatu. Nenápadný záběr trvající několik sekund ukazuje, že Růžičková proslulá svou excentricitou dokáže organicky přepnout do tlumené, výrazově poetické polohy.
Jaká škoda, že tento její talent zůstal nevyužitý. Rozhodně nebyl zužitkován v takové míře, jakou by zasluhoval. I když ona udělala ze své mohutnosti přednost, tvůrci ji využívali především stereotypně. Standardem se pro ni staly roličky vdavekchtivých žen, kterých se muži kvůli jejich impulzivitě a tělesným proporcím bojí. Třeba v televizní komedii Alfons Karásek v lázních ztvárnila ženu hravě zdvihající těžké činky, která během vzpírání mluví o tom, jak jsou všichni její partneři pod drnem. Pějíc písničku Ukážu ti cestu rájem pak protagonistu svádí pomocí ladných pohybů s činkou v jedné ruce.
Vzpomenout můžeme i parodické estrádní vystoupení s Václavem Neckářem s písní Ne, maestro, kdy coby zamilovaná studentka svému učiteli sděluje, že od něj nikdy neodejde, načež on obrátí oči v sloup. Nejslavnější z této kategorie hereckých kreací je pak ikonická taneční scéna z Tří oříšků pro Popelku, kdy coby v červených šatech oděná Droběna nadzvedne titěrného prince a protočí jej kolem sebe. Jednoduchý a účinný fyzický humor Růžičková zvládala i bez (pro ni charakteristické) teatrality.
Atributy drsné mlátičky dokázala proplést s křehkou něžností. Obecně v umění kontrastů vyčnívala. Svým vedlejším postavám, kterým se ostatní ve filmu kvůli tělnatosti posmívají, propůjčila autentické sebevědomí a nezdolnost. Právě díky jejímu citu, herectví podepřenému bezprostředností, se jinak banální postavy vytvořené pro laciný smích vyhýbají stereotypním škatulkám. Vyzařují radost a určitou formu bodré elegance.
Šílené ženy, legendární Heduš i Anna
Stejnou měrou se ale ponořila do vyšinutých postav. Ať už jde o pacientku v Dívce na koštěti, která čeká na Kolumba, či maniakální vražedkyni v komedii Pane, vy jste vdova! Přepálená žánrová pravidla její extravagantní komice seděla náramně. Ani z těchto vykloubených postav se však díky ní nevytratila lidskost, byť v nečekaných podobách, protože vždy vycházela hlavně ze sebe.
Trilogie o rodině Homolkových ji pak nabídla první filmovou hlavní roli – zahrála si Heduš, starostlivou, leč ostrou a prostořekou matku. Režisér Jaroslav Papoušek zde kondenzoval bolestivé rysy české povahy do izolovaného mikrosvěta vršovické rodiny, která za svůj nenaplněný život viní rozbitou televizi, a Růžičkové nabídl mimořádně vděčný part. Její huronská komika se tu ale díky podvratné a promyšlené režii přepíná do hořké tonality.
Papoušek Heduš nesoudí, skrze analytickou a satirickou optiku ji jen tiše pozoruje. Její taneční scénu obohacuje hořkostí nenaplněných snů, stejně jako krutě nesmlouvavý závěr s Beethovenovou Ódou na radost. To je značný kontrast oproti roli Škopkové. Zdeněk Troška tehdy stvořil lidový blockbuster. Epizodickou řachandu z vesnice, kde se zastavil čas, v níž v druhém plánu sledujeme absolutní rozklad socialistického řadu. Škopkovou moduloval coby ostrého obra, jenž se s každým dalším dílem stával parodií sebe sama. Zatímco v „Jahodách“ ještě vidíme určitou plastičnost, později byla Růžičková redukovaná na chodící rozdavačku facek a chrličku nadávek.
Papouškovské nuance byly ty tam. Na druhou stranu ale herečce poskytla zcela volné pole, mohla se utrhnout ze řetězu. Ovšem skutečnost, že si Helenu Růžičkovou národ spojuje s postavou, která je na všechny nepříjemná, a ještě k tomu je vydávaná za obraz typické vesnické matky, je v mnoha ohledech trpká. Mnohem výstižnější je pro její herectví role Anny v Kachyňově Vlaku dětství a naděje, kde ztvárnila ženu, co během pár minut rozpůlí špalek vejpůl mohutnou sekerou, prozpěvuje si, trousí takřka prášilovské historky a disponuje neoblomnou empatií. Klišé, že šlo o velkou herečku malých rolí, je v tomto případě zcela na místě.
Porevoluční léta estrádní a smutný konec
V 90. letech pak spáchala jeden z nejbizarnějších projektů porevoluční éry. Komedie Trhala fialky dynamitem, jejíž scénář napsala mimo jiné se synem Jiřím, ztělesňuje jakousi upatlanou časovou konzervu tehdejšího rozpuku podnikání. Právě díky své nekompetenci ale nepřestává fascinovat.
Růžičková vedle filmu a televize spoléhala na estrádní výjezdy se svým synem, na sklonku 80. let a pak primárně po revoluci. Tyto scénky jsou skutečně neobratně nejapné, silně testující divácký vkus a hranice trapnosti. To ale samotné Růžičkové bylo vždycky jedno. Lidé se bavili. Trávila čas se svými blízkými, dělala to, co ji naplňovalo nejvíce. V různorodých pořadech zpívala třeba písničky o obezitě, případně pitvořivě interpretovala zahraniční šlágry.
Navázala mimochodem velmi kladný a posléze toxický vztah s bulvárem. Byla si vědoma výhodné spolupráce, médií se nestranila. Stále dokola vyprávěla ty samé historky z natáčení, demonstrovala svou půvabnou prostořekost a mluvila o těžkých tématech s humorem. V 90. letech byla obsazovaná sporadicky a moc dobře věděla, jak se udržet ve veřejném povědomí. Příznačně pak na ni ale samotný bulvár začal parazitovat v souvislosti s detailním informováním o jejím boji s rakovinou.
Související
Tak jako tak, Růžičková za socialismu dokázala, že víra ve vlastní schopnosti, tělo, dikci a všudypřítomnou přirozenost může být cestou k úspěchu. Po vlastní ose rozvinula typologii vytvořenou Antonií Nedošinskou či kolegyní Stellou Zázvorkovu. Z drobných partů vykřesala velké zážitky. Přesto se nelze ubránit dojmu, že režiséři s ní napříč její kariérou mohli pracovat kreativněji. Určitě na to totiž coby flexibilní samorostka měla.
