Česká zemědělská půda dokáže průměrně zadržet pouhých 60 procent vody, kterou by zachytávala, kdyby byla zcela zdravá. Potýká se s dopady dlouhodobého průmyslového hospodaření, úbytkem organické hmoty a narušením své přirozené struktury. Data vychází z údajů Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy a expertů, které oslovil reportážní pořad ČT Bilance. Zlepšit kvalitu půdy i retenční potenciál může takzvané regenerativní hospodaření, které ale zatím vláda nepodporuje.
Vytvoření pouhých tří centimetrů úrodné ornice trvá přírodě tři sta až tisíc let. Celosvětově přitom zmizí jeden hektar takové půdy každé tři vteřiny. V tuzemsku ročně odteče a zmizí z polí 21 milionů tun ornice.
Jak v Bilanci ČT upozornila Zuzana Benešová, vedoucí projektu Živá půda Nadace Partnerství, objem ztracené půdy odpovídá řadě naložených nákladních tatrovek dlouhé deset tisíc kilometrů. Přestože zemědělská půda představuje největší přirozenou nádrž na vodu v krajině, kvůli poškozené struktuře zachycuje asi jen dvě třetiny toho, co by dokázala.
Proč půda neudrží vodu
Půda, pokud je zdravá, funguje jako obrovská přírodní houba. Podle ředitele Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy (VÚMOP) Radima Váchy dokáže kvalitní půda pojmout 300 až 400 litrů vody na metr krychlový. Celkový pokles schopnosti zadržovat vodu způsobený degradací půdy odpovídá objemu všech tuzemských přehrad. VÚMOP zároveň varuje, že vodní erozí je v Česku ohrožena více než polovina zemědělské půdy – tou větrnou erozí dalších třicet procent.
Příčina spočívá mimo jiné v odklonu od organických hnojiv a zdravého způsobu pěstování plodin. Půdní biolog Ladislav Miko z Univerzity Karlovy vysvětluje, že rozklad mrtvé organické hmoty bakteriemi a houbami vytváří hrudkovitou strukturu, která drží vodu i živiny.
„Když místo organické hmoty dáme rovnou minerální hnojiva, tak totálně nasytíme rostlinky, ale vypneme mechanismus, který nám buduje půdu. Ta se začne rozpadat na drobné částice a písek, ve kterých voda nemá v čem držet a velmi rychle mizí,“ popisuje Miko. Dodává, že pouhé jedno procento organické hmoty navíc znamená schopnost zadržet o 25 litrů vody na čtverečním metru více.
Půdu poškozuje i těžká zemědělská technika. Klíčový je ale nedostatek pružné organické hmoty, bez níž půda snadněji zhutňuje. V hloubce pod ornicí tak vzniká nepropustná vrstva, které Miko říká „vixlajvantový ubrus“. Voda pak nemůže prosakovat do hloubky a při dešti odtéká po povrchu i s ornicí.
Benešová doplňuje příklad z měření na Brněnsku, kde vědci objevili nepropustné zhutnění už v hloubce osmi centimetrů: „Řepka, která tam rostla, byla v podstatě hydroponie. Její kořeny zahýbaly v osmi centimetrech bez šance dostat se k hlubší vláze,“ nastínila.
Pesticidní koktejly: Výzkum SPRINT a úhyn žížal
S úbytkem přirozené úrodnosti spoléhá konvenční zemědělství na chemii. Přestože Česko vykazuje oficiálně nízkou spotřebu pesticidů na hektar, reálné nálezy v terénu ukázaly jiný obraz.
Jakub Hofman z centra RECETOX Masarykovy univerzity vedl českou část mezinárodního projektu SPRINT, který zkoumal kontaminaci půd v jedenácti zemích.
„Česká republika vyčnívala nejen počty nalezených látek, ale i jejich koncentracemi. Sumární koncentrace všech nalezených pesticidů v typické tuzemské půdě byla minimálně třikrát vyšší než průměr z ostatních evropských zemí,“ upozorňuje Hofman. V jediném vzorku půdy vědci zachytili rekordních 21 různých pesticidů a jejich metabolitů.
Laboratorní pokusy RECETOXu potvrdily, že tyto běžné polní koncentrace zabíjejí nebo kastrují půdní živočichy. „Když jsme směsku z polí přidali do čisté půdy a dali tam žížaly, zjistili jsme, že se v těchto koncentracích vůbec nebyly schopny rozmnožovat nebo i umíraly,“ dodává Hofman.
Sedlák Jan Staněk pro Bilanci vysvětluje, že opakované postřiky si vynucují i evropské zákazy mořidel osiv. „Dřív se namořila dvě kila osiva a byl klid. Dnes musíme jet plošně postřikovačem třikrát, čtyřikrát i pětkrát za sezónu s látkami, které mají nižší účinnost. Do prostředí se tak ve výsledku dostane chemie ještě více,“ přiblížil.
Na skryté efekty chemie upozorňuje i Tomáš Erban z Výzkumného ústavu rostlinné výroby. U opylovačů nevzniká škoda jen okamžitou otravou, ale i chronickým působením mikrodávek. Pesticidy oslabují imunitu včelstev, což vede k náchylnosti k virům a úhynům až během zimy nebo dokonce i v dalších generacích.
Cesta z bludného kruhu: Bezorebné systémy a meziplodiny
Jedním z řešení degradace půdy je přechod k regenerativnímu zemědělství. To odmítá orbu, rozsáhle střídá plodiny, udržuje půdu celoročně zakrytou meziplodinami a vrací do ní organiku.
„Půda bez organiky je vlastně jenom držák na kytky. Vy tam to semínko dáte a musíte k němu dodat v chemii všechno, co potřebuje. Ale to je přece málo,“ popisuje soukromý zemědělec Radek Hora z Plzeňska, který hospodaří regenerativně na sto hektarech.
Místo pluhu kypří Horovu půdu kořeny meziplodin a žížaly. „Všechna ta zelená hmota jímá sluneční energii, která je zadarmo, a posílá ji kořeny dolů do půdy. Žížaly si to zatahují pod zem, děraví půdu a vytvářejí humus,“ vysvětluje Hora. Benešová dodává, že po přechodném období dvou až čtyř let klesnou farmářům náklady na naftu a chemii natolik, že je hospodaření stabilní a ziskové.
V oblasti technologické optimalizace konvenčního modelu pomáhá také precizní zemědělství. Milan Kroulík z České zemědělské univerzity uvádí, že moderní bodové postřikovače s kamerovým rozpoznáváním plevelu ušetří 20 až 80 procent objemu aplikované chemie.
Stát regeneraci přímo nepodporuje
Přestože vědecká data i praxe potvrzují přínosy regenerace pro zadržování vody, český stát tento směr samostatně nepodporuje. Regenerativní zemědělství nemá v tuzemské legislativě definici ani samostatný dotační titul.
Chovatel Karel Kalný z Mitrova státní přístup ostře kritizuje. „My jako regenerativní zemědělství nemáme žádný dotační titul, legislativa nás nezná. Dotační politika zafixovává současný stav. Když přišlo extrémní sucho, stát rozdal kompenzace na pohonné hmoty těm, kteří si škodu sami způsobili špatným hospodařením. Místo toho, aby peníze měnily systém, tak ho konzervují,“ míní.
Ministerstvo zemědělství obhajuje postoj rozpočtovými limity. „Otázka je, jaký by byl výnos u tohoto způsobu zemědělství a jaký by byl náklad. Rozpočet je omezený, takže pokud bychom měli všude přidávat na tento způsob hospodaření, nejsme schopni to ufinancovat,“ reagoval ministr zemědělství Martin Šebestyán (za SPD). Dodal, že stát plánuje změny až od roku 2028, kdy by dotační platby měly lépe cílit na konkrétní veřejné služby a péči o krajinu.
Benešová ze Živé půdy však upozorňuje na obrovské nepřímé účty, které platí celá společnost. „Jen přímá ztráta ornice erozí představuje škodu 4,2 miliardy korun ročně. Nikdo ale nepočítá sekundární škody — zaplavené obce, poškozený majetek a čistění vod. Řešení přitom známe, nejsou drahá a spojují přirozené biologické procesy s moderní technikou. Jde jen o to změnit přístup a myšlení,“ je přesvědčená.