Už před vystoupením Kamila Kuncová věděla, která část koncertu pro ni bude nejhorší. Neobávala se té rychlé a technicky náročné, ale několika pomalých, tichých taktů. Právě v nich musela vést smyčec dlouze a jemně – a právě tehdy jí pravá ruka někdy trémou přestávala poslouchat. Srdce se jí rozbušilo, před očima se jí zamlžovalo a ruka, kterou vedla smyčec, slábla nebo sebou škubala.
„Měla jsem obrovský strach, že se mi to stane. Že to přijde a všichni to uslyší,“ vzpomíná. Od chvíle, kdy se jí to stalo poprvé, na to nedokázala přestat myslet. Publikum přitom nebylo tím, čeho se bála nejvíc. Mnohem horší pro ni byla představa, že chybu zaslechnou kolegové v orchestru nebo dirigent.
Související
Našla však „řešení“: před koncertem si zašla na toaletu a napila se vodky, kterou nosila v plastové lahvi v kabelce. Pak si vzala žvýkačku, aby z ní alkohol nebyl cítit, a raději se držela stranou od ostatních.
Zpočátku jeden panák stačil. Později už ne. Alkohol, který jí měl původně pomoct zvládnout několik minut na pódiu, se postupně stal něčím, bez čeho nezvládala koncert, zájezd a nakonec ani obyčejný den.
Housle místo klavíru
K houslím ji přivedla maminka, sama muzikantka. Nejdřív na ně začala hrát Kamilina o dva roky starší sestra, zatímco pro ni rodiče plánovali klavír. Kamila ale měla jasno. „Řekla jsem: Ne, já chci taky housle,“ vzpomíná.
Doma se cvičilo hodně a matka obě dcery vedla přísně. Kamile hudba šla. Po základní škole v rodné Ostravě nastoupila na konzervatoř a později uspěla v konkurzu do filharmonie. Z koníčku se postupně stalo povolání. Jenže spolu s ním sílilo i něco, s čím se potýkala už dřív: tréma.
Související
Jednu z prvních situací, kdy zjistila, že ji může utlumit alkohol, si vybavuje z doby kolem osmnácti let. Hrála tehdy jako brigádu na svatebních obřadech a muzikantům nabídli šampaňské. Po sklence si všimla, že napětí polevilo. Když se o pár let později stejné stavy začaly vracet ve filharmonii, vzpomněla si na to.
„Čerstvě po dvacítce už jsem alkohol začala používat jako takovou oporu v tom, že se mi rozplynou nervy,“ popisuje. Dlouho měla pocit, že si nikdo ničeho nevšiml. Sama ale věděla, že takhle fungovat nechce. Zkoušela psychology, homeopatii i čínskou medicínu. Nic z toho jí od trémy nepomohlo.
Alkohol dokázala odložit během těhotenství. A spolu s ním překvapivě ustoupila i samotná tréma. Dnes si to vysvětluje tím, že najednou necítila takový tlak. „Já byla s tím bříškem klidná. Užívala jsem si, že hraju,“ vzpomíná.
Po návratu z mateřské ale přišla tréma znovu. A s ní i alkohol.
Když už nešlo nepít
Zlom přišel během jednoho ze zájezdů filharmonie do Drážďan. Kamila se potila, nemohla spát a bylo jí tak zle, že si poprvé naplno uvědomila, co se děje. Nešlo už jen o nervozitu před koncertem. Prožívala abstinenční příznaky.
Od té chvíle alkohol nesloužil pouze proti trémě. Potřebovala ho, aby se neroztřásla a vůbec dokázala fungovat. „Začala jsem hladinkařit,“ říká. Pila po malých dávkách během celého dne. Dopoledne doma vypila láhev vína, později přešla na vodku nebo fernet. Kolik toho denně bylo, už dnes přesně neřekne. „Hodně,“ dodává.
Přitom dál chodila do práce a hrála v orchestru. Jenže změn si postupně začali všímat i kolegové. Z pracovní cesty do Španělska si například téměř nic nepamatuje. Sestra jí později vyprávěla, že při koncertě vedla smyčec úplně jinak než zbytek skupiny. Přibyly stížnosti a přišla i první výstraha.
Kamila už v té době věděla, že sama přestat nedokáže. Po krátkém pobytu na psychiatrii proto později nastoupila také na protialkoholní léčbu. V léčebně byla přesvědčená, že tentokrát to zvládne.
„Věděla jsem, že přijdu domů a budu perfektní abstinující máma,“ vzpomíná. Jenže už třetí den po návratu znovu sáhla po alkoholu.
A pak přišel den, kdy byla doma se svou dcerou Johankou a na návštěvu k nim přišly dvě neteře. Večer proběhl normálně, Kamila ale mezitím znovu pila. Když dívky usnuly, pokračovala. Druhý den už jí bylo tak zle, že si po obědě šla lehnout.
Dívkám se něco nezdálo. Neteře zavolaly své matce, Johanka otci. „Já už tady nechci být, tati,“ vzpomíná Kamila na její slova. Pak sledovala, jak si dcera balí věci a odchází. Doma ji tehdy viděla naposled.
„Věděla jsem, že nemám co slibovat. Už jsem ty sliby několikrát porušila,“ říká. Odchod dcery ji zlomil. K abstinenci ale nevedl. „Jak se s tím vyrovnat jinak než to zapít, že jo,“ dodává.
Krátce nato sama podala výpověď ve filharmonii. Během poměrně krátké doby tak přišla o kontakt s dcerou i o práci, které věnovala většinu života.
Už nešlo pít ani nepít
Následovaly další léčby a další návraty k alkoholu. Jedny Vánoce se její stav zhoršil natolik, že si sama zavolala sanitku. Alkohol už v sobě často ani neudržela, bez něj ale zároveň nedokázala fungovat.
„Byla jsem ve stádiu, kdy jsem už nemohla ani pít, ani nepít,“ popisuje. V sanitce jí naměřili přes tři promile. Právě proto jí dnes vadí věta, kterou lidé se závislostí často slýchají: „Tak se vzpamatuj.“ „Já jsem si tyhle myšlenky a výčitky dávala sama den ode dne několik let,“ říká.
Dodnes si například pamatuje chvíli, kdy se o láhev přetahovala s vlastní dcerou. Podobné situace nepřikrášluje ani ve své knize Housle na moll. „Někdo mi řekl: Tys na sebe napsala takové hrozné věci. Ale tak je to pravda. Alkoholici dělají hrozné věci,“ říká.
Související
V léčebně potkala Honzu
Během další léčby v Bílé Vodě poznala Honzu, klienta stejné komunity. Vztahy mezi pacienty byly zakázané, oba ale uvěřili, že by jim společná zkušenost mohla pomoct.
Nepomohla. K alkoholu se vraceli oba a jejich soužití se podle Kamily postupně měnilo v chaos. Honza měl kvůli alkoholu i epileptický záchvat, Kamila při jednom vysazení zažila delirium. „Viděla jsem příšery, víly, které pobíhaly po bytě, pavouky na zemi,“ popisuje.
Pak přišly další dvě ztráty. Nejprve zemřela její matka. Nedlouho nato i Honza.
Ten den oba pili. Honza ležel na sedačce, což nebylo nic neobvyklého, a Kamila si šla také odpočinout. Když se později vrátila, partner nereagoval. Jeho tělo už bylo chladné. „Slýcháte, že se někdo upil nebo zemřel kvůli alkoholu. Ale když se to stane doma a ten milovaný člověk najednou odejde a leží vedle vás…,“ vzpomíná.
Související
Ani Honzova smrt ale neznamenala okamžitý konec pití. Kamila sama říká, že už tehdy ztrácela důvody, proč pokračovat. Napadlo ji dokonce, že by se mohla upít stejně jako on. Její tělo ale alkohol snášelo čím dál hůř. Znovu nastoupila na léčbu. Po léčbě přišel ještě jeden poslední relaps. Od té doby nepije. Dnes už téměř šest let.
Ženám se odpouští méně
Dnes žije s partnerem Kájou, který má vlastní zkušenost se závislostí a abstinuje ještě déle než ona. Společnou minulost považuje za výhodu. Nemusí mu vysvětlovat, proč nechce mít doma alkohol nebo proč potřebuje z některého prostředí odejít.
Sama o sobě ale neříká, že je vyléčená. „Je to boj do konce života. Kiksnout to může kdykoliv. A já můžu taky povolit kdykoliv,“ upozorňuje. Dnes už však bažení necítí. O své zkušenosti mluví veřejně a jezdí na autorská čtení. Často se jí stává, že během besedy lidé mlčí, ale po jejím skončení za ní někdo přijde a svěří se s vlastním příběhem.
Jedna věc ji přitom stále rozčiluje: rozdíl v tom, jak okolí přistupuje k závislým mužům a ženám. Když její partner řekne, čím si prošel, často podle ní slyší obdivné: „Ty jsi borec, tys to dokázal.“ U žen bývá reakce jiná. Mnohem častěji přichází otázka, jak mohly dát alkoholu přednost před vlastními dětmi.
Související
„Ženské se za to podle mě mnohem víc stydí. Proto to taky víc probíhá doma, víc schovávají flašky,“ míní. Právě vztah s dcerou zůstává jednou z nejbolestivějších částí jejího příběhu. Johanka s ní stále běžně nekomunikuje. Občas si přečte zprávu, někdy odpoví.
Když se jí Kamila ptala, zda četla Housle na moll, dcera jí řekla, že knihu nečetla a ani ji číst nechce.
Zpátky k houslím
Housle Kamilu nikdy neopustily úplně. Vozila si je i do léčeben a občas si šla sama zahrát. Po přestěhování z rodné Ostravy do Plzně ale začínala pracovně jinde, nejdřív v pekárně, později na recepci. Nakonec ji ale právě láska k houslím a snaha znovu hrát přivedly zpátky k profesionálnímu hraní.
A tehdy zjistila něco, co ji samotnou překvapilo: tréma byla pryč. „Já ji nemám. Já ji vážně nemám a jsem z toho úplně nadšená,“ říká. Dnes tak znovu stojí na pódiu a bere do ruky housle i smyčec. Vystupuje mimo jiné v divadle, kde není tolik na očích, a podmínky si nastavuje tak, aby se silná tréma znovu nevrátila.
Rozdíl oproti dřívějšku je zásadní: když dnes přichází na vystoupení, nepotřebuje už vodku v kabelce ani žvýkačku, která by zakryla pach alkoholu.
VIDEO: Myslel jsem si, že když piju lepší vína a chodím v obleku, tak jsem něco víc než lidé na ulici. Ale nebyl jsem lepší vůbec v ničem.
Zdroje: autorský text