Ukrajina v době pokračující plnohodnotné ruské invaze hledá nové způsoby, jak oslovit svět. Vedle tradiční diplomacie se stále více prosazuje ta kulturní, jejímž významným nástrojem se stává gastronomie. Prostřednictvím tradičních pokrmů i moderní kuchyně se země snaží představovat své kulturní dědictví a posilovat národní identitu.
Rozvoj ukrajinské gastronomie jako nástroje mezinárodního vlivu úzce souvisí s odolností tamního gastronomického odvětví. O jeho snaze o další profesionalizaci svědčí také návrat oborových ocenění. Po téměř pětileté přestávce se na Ukrajině obnovuje udílení hlavní nezávislé gastronomické ceny Sil. Slavnostní vyhlášení jubilejního desátého ročníku se uskuteční v listopadu 2026.
O tom, jak ukrajinská gastronomie pomáhá zemi prosazovat se na mezinárodní scéně, hovořila Anastasia Popovyčová s odbornicí na gastronomickou kulturu a členkou poroty ocenění Sil Olenou Brajčenkovou, šéfkuchařem Iljou Demkovským a kulturní manažerkou Marynou Kobylinskou.
Kulturní paralely a jazyk empatie v době války
Historička a odbornice na gastronomickou kulturu Olena Brajčenková zdůrazňuje, že vedle neustálého připomínání ruských zločinů je dnes potřeba upozorňovat také na to, co v lidech vyvolává empatii.
„Mozek si zvykne i na ty nejstrašnější zprávy a začne je vnímat jako součást každodenního života,“ upozorňuje odbornice. „Lidstvo po tisíciletí rozdělovalo svět na ‚nás‘ a ‚je‘ nejen prostřednictvím jazyka nebo víry, ale také jídla. Když tedy mluvíme o gastronomických tradicích, jako bychom lidi přímo vtahovali do naší kultury a obraceli jejich pozornost k našemu dědictví, každodenním zvykům i hrozbám, kterým čelíme,“ uvedla.
Podle Brajčenkové je rovněž důležité představovat světu vyvážený obraz ukrajinské gastronomie: pokrmy typické pro jednotlivé regiony země a suroviny odrážející sezonnost i geografickou rozmanitost. Zároveň je podle ní nutné upozorňovat na to, co se v důsledku okupace a válečných bojů stalo nedostupným.
Zkušenosti Brajčenkové ukazují, že úspěšná komunikace stojí na hledání společných kulturních prvků s obyvateli konkrétní země.
„Když se například připravuji na rozhovory pro mexická média, vybavuji si, jak významné místo má v jejich kultuře kukuřice. Vyprávím o ukrajinských pokrmech banoš (hustá kukuřičná kaše, pozn. red) a malaj (pečivo z kukuřičné mouky, pozn. red.) nebo o naší tradici jíst v sezoně vařené kukuřičné klasy se solí. Při komunikaci s Francouzi zase nacházím spojitost v nalisnykách, tedy tenkých palačinkách, jejichž příprava k nám pravděpodobně pronikla v 19. století pod vlivem francouzské módy. My je však plníme třešněmi, mákem nebo tvarohem. Takové příklady nám umožňují přejít od společných rysů k rozdílům a hlouběji poznávat obě kultury,“ popsala.
Ukrajinská kuchyně nepotřebuje ohromovat svět, říká kuchař
Aby mohla gastronomie fungovat jako nástroj diplomacie, nesmí být pouhým muzejním exponátem. Ilja Demkovskyj, šéfkuchař kulinářského centra MHP a zakladatel projektu Taste Through Time (Chuť napříč časem), zdůrazňuje potřebu rozlišovat mezi tradiční a moderní ukrajinskou kuchyní.
„Nemám příliš rád slovo ‚reinterpretace‘, protože mám pocit, že nás neustále svazuje s nějakým konkrétním starým receptem,“ vysvětluje šéfkuchař. „Můžeme vytvořit pokrm, který před sto lety neexistoval, a přesto může být ukrajinský. Například můžeme podávat pečené zelí, nebo využít jeho chuť a připravit z něj olej. Samotné zelí už na talíři neuvidíte, ale ukrajinský charakter pokrmu zůstává,“ vysvětlil.
Při představování ukrajinské gastronomie v zahraničí se současní šéfkuchaři stále více odklánějí od snahy překvapovat cizince exotickými pokrmy.
„Nemáme v úmyslu svět ohromovat. Naším cílem není ukazovat, jak jsme výjimeční. Chceme představit gastronomii na vysoké úrovni,“ zdůrazňuje Demkovskyj. „Posadíte se ke stolu a dostanete večeři, jakou byste mohli dostat v kterémkoli evropském hlavním městě. Chutě, suroviny i způsob sestavení pokrmů jsou však ukrajinské. To je mnohem silnější sdělení. Neříkáme: ‚Podívejte se, jak je naše kuchyně zvláštní,‘ ale: ‚Podívejte se, jaká je Ukrajina dnes.‘“
Návrat zapomenutého a přivlastněného
Gastronomie už dnes hraje významnou roli v ukrajinské kulturní diplomacii. Potvrzují to i zkušenosti Maryny Kobylinské, která se podílela na zápisu ukrajinského boršče na seznam UNESCO a založila neziskovou organizaci Institut ukrajinské kultury.
„Za poslední tři roky jsem uspořádala přibližně padesát večeří ve dvaceti zemích světa a jasně vidím, že nás lidé poznávají prostřednictvím jídla. Poznávají naši historii, kulturu, a dokonce i jazyk, protože názvy mnoha ukrajinských pokrmů se nepřekládají,“ vysvětluje odbornice.
„Mnoho pokrmů, které se prosadily během sovětské éry, postrádá hlubší obsah. Máme však také tradiční pokrmy s dlouhou historií, o kterých psal už ukrajinský básník Ivan Petrovyč Kotljarevskyj ve své Eneidě. Když historické recepty, například čtyři sta let staré recepty z pastináku, který Ukrajincům pomáhal přežít těžké časy, představíme v moderním gastronomickém pojetí, můžeme tím zahraniční hosty překvapit,“ sdělila.
Výrazným symbolem ochrany národní identity je příběh ukrajinského boršče. Rusko se totiž podle Kobylinské snaží přivlastnit si nejen ukrajinská území, ale také kulturní dědictví země.
„Pro imperialismus je mnohem snazší pohltit národ, který postrádá vlastní identitu. Zápis boršče na seznam UNESCO je proto znovuzískáním jednoho ze symbolů naší gastronomické identity,“ zdůrazňuje Kobylinská. „Boršč spojuje celé území Ukrajiny. Ukrajinci ho vaří všude, včetně dočasně okupovaných oblastí,“ dodala.
Ukrajina by podle ní měla v současnosti svou gastronomickou přítomnost ve světě dále rozšiřovat. Měla by například představovat ukrajinský chléb a pekařství jako svébytné umění. Vedle toho je třeba popularizovat další tradiční pokrmy. „Sovětský vliv rozšířil ukrajinské syrnyky do sousedních zemí. Musíme usilovat o to, aby se ve světových restauracích prosadily právě pod označením ‚ukrajinské syrnyky‘,“ míní Kobylinská.
„Nemusíme nikoho napodobovat. Měli bychom znovu objevovat zapomenuté pokrmy ze seznamu nehmotného kulturního dědictví, například ‚kukaččí kaši‘ (kaše připravovaná z jáhel a máku, pozn. red.) nebo špuntru (pokrm z vepřového masa dušeného s červenou řepou, pozn red.). Prostřednictvím digitálních nástrojů je dostat do širšího povědomí a následně je zařazovat do slavnostních večeří i jídelních lístků restaurací po celém světě,“ uzavřela.
Článek od Suspilne Kultura (Suspilne Ukraine), poprvé byl publikován 15. října 2026 11:04 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.